Letos už potřetí probíhá předvánoční akce „Krabice od bot aneb Děti darují dětem k Vánocům“: za pomoci rodičů nebo učitelů připravují děti krabice s dárky, které prostřednictvím neziskových organizací či sociálních pracovníků zamíří za chudými vrstevníky do vyloučených lokalit. O smyslu sbírky, dětech z ghett a výchově k solidaritě jsme si povídali s iniciátorem projektu, evangelickým farářem a proromským aktivistou MIKULÁŠEM VYMĚTALEM.
Co tě inspirovalo k této netradiční vánoční sbírce?
V létě přede dvěma lety jsem na severu Čech – ve Varnsdorfu, Novém Boru, Rumburku – zažil první vlnu protiromských pochodů. Se skupinou velmi různorodých lidí jsme přemýšleli, co udělat s vyhrocenou situací a jak Romům z ghett pomoci, a tak vznikla iniciativa Nenávist není řešení. A jednou z jejích aktivit je také akce Vánoční krabice od bot jako pomoc a radost pro děti, kterých tam žije v podmínkách sociálního vyloučení několik stovek.
Vánoční krabice jsou mnohaletou tradicí v USA a Západní Evropě – v 80. letech minulého století americké děti za pomoci humanitárních organizací balily krabice pro děti v Africe, německé děti se pak přidaly s krabicemi do Indie… A z jednoho německého evangelického nóbl sboru chodily krabice i do „chudého“ sboru u nás na Vinohradech. Moje děti z toho byly vždycky hrozně nadšené, když tu krabici rozbalovaly, otevíraly, vytahovaly dárky… A tak jsem si říkal, že přece ty krabice nemusíme vozit někam do Afriky, když u nás o pár ulic nebo desítek kilometrů dál žijí děti v podobných podmínkách jako chudé děti někde v zahraničí. Stačilo nápad trochu upravit pro zdejší podmínky.
V čem tedy taková Krabice od bot spočívá?
Ideou je, aby dítě připravilo do prázdné škatule dárky pro jiné dítě podobného věku a stejného pohlaví – ať už takové, se kterými si samo hrálo, nebo nové, které jsou vhodné a které obdarovanému dítěti udělají radost. Vychází se z toho, že děti také rády dávají dárky a že se zároveň učí solidaritě. Předpokládaný věk a pohlaví příjemce značí dárci na krabici zvenčí, něco jiného totiž udělá radost tříleté holčičce, něco jiného čtrnáctiletému klukovi. Nestává se sice často, aby dárek neseděl, ale zažil jsem už ten protažený obličej, když si kluk v pubertě vytáhl šest plyšáků.
Krabice od bot jsou vlastně takové Vánoce v malém balení. Uvnitř bývá velmi různorodá směs věcí, od praktických a užitečných po ty pro radost: oblíbené hračky, třeba už trochu opotřebované, pastelky, blok nebo omalovánky, nějaký kus oblečení – například šátek, teplé rukavice nebo baseballová čepice, kterou mají romští kluci ve velké oblibě. Krabice se dá dosypat třeba tvrdými bonbóny nebo nějakou jinou sladkostí, která se nezkazí, a pak je milé, když děti přidají nějaký pozdrav. A protože tohle jsou balíčky od českých dětí českým dětem, bývají tam i knížky. Několikrát jsem zažil, že děti otevřely krabici a hned jako první čaply knížku a začaly si číst.
Co se do krabice nehodí, jsou špinavé, rozbité nebo nebezpečné věci, třeba šipky na házení s ostrými hroty, a také moc drahé předměty – není úplně ono, když si na vánočním večírku všechny děti vytáhnou hračky, a jeden jediný najde v krabici mobil. A problém je i s rozměrnějšími krabicemi: jednak se těžko dopravují a pak stojíte před obtížnou volbou, komu je dát, aby to ostatním nebylo líto.
Mluvíš o osobním pozdravu – obdarovaní tedy vědí, od koho dárek je?
Některé děti osobní pozdrav do krabice přidávají. Velmi hezky to minule udělaly děti z Kladna: vzaly svoji fotku a napsaly na ni krátký dopis ve stylu „ahoj, jmenuju se tak a tak, je mi dvanáct a nejvíc mě baví tohle a tohle“ – trochu na způsob dopisovací „Mezinárodní hry dětí“, co jsme hráli, když jsme byli malí.
Jak se dárky dostanou k dětem? Kdo a jak jim je rozdává?
Když jsem s Krabicemi začal, dal jsem si závazek, že přinejmenším každé dítě, které na severu žije v ubytovně a bylo vystaveno pochodu nenávisti, dostane dárek. To proto, aby naši kulturu poznaly zase z té lepší stránky a viděly, že i my si dáváme dárky a že je dáváme i lidem, které neznáme. První rok se sešlo asi pět set krabic, loni to bylo tisíc. Sbíralo se díky sborům pražského seniorátu, připojily se některé školy a školky, mateřská centra. Moje představa, aby se dostalo na všechny děti z ghett na Šluknovsku, se naplnila, takže už první rok jsme posílali dárky i do jiných lokalit. Jak se povědomí o Krabicích rozšířilo, přibývá míst, kde se myšlenkou inspirovali a dělají si to zase trochu po svém.
Proto má rozdílení na různých místech různou podobu. Někde sociální pracovníci přišli za rodinami a předali krabice rodičům, kteří je pak dali dál svým dětem. Většinou se však Krabice rozdávají díky neziskovkám, které jsou v kontaktu s konkrétními rodinami a vytipovávají vhodné příjemce podle jejich sociální situace. A pak zorganizují nějaký vánoční večírek, kde se zpívají koledy, děti tancují, maminky napečou pečivo a krabice se rozdají. Na několika takových večírcích jsem byl i s dalšími lidmi, kteří se na sbírce podílejí. A všichni společně i s rodinami jsme se velmi dobře bavili. Pro nás evangelíky Vánoce často představují velký stres, všechno se musí pečlivě nachystat, děti se učí nazpaměť sáhodlouhé vánoční hry… a přitom právě takovýhle jednoduchý způsob odpovídá nejvíc duchu Vánoc, a tím je někoho obdarovat.
Má akce Krabice od bot evangelizační rozměr?
Jejím cílem není předávat víru, ale tak řečeno sdílet ji skutkem. Vánoční poselství není, že by se někde narodil nějaký Ježíš jen pro křesťany, ale že přichází na svět jako chudé dítě a přichází kvůli všem. A Vánoce jsou obdobím, kdy se křesťanství do každodenního světa prolamuje nejvýrazněji.
Máš přehled, jak se myšlenka Krabic rozvíjí mimo tvůj dosah?
Letos se sbírka trochu profesionalizovala, poprvé ji dělám ve spojení s Diakonií Českobratrské církve evangelické, poprvé má také své vlastní webové stránky www.krabiceodbot.cz, kde jsou k dispozici veškeré kontakty, sběrná místa, fotografie atd. Neudělal jsem to proto, aby krabic bylo co nejvíc, ale sleduju tím zvládnutí spolupráce s dalšími lidmi a organizacemi, aby se projekt mohl rozvíjet samostatně. Dnes už má různá regionální centra, což se mi líbí. Například ve Volyni v Pošumaví je šikovná a praktická paní Eva Tkadlečková, manželka faráře, která má kontakty s azylovým domem pro matky s dětmi a přátelí se i s místní lékařkou, a díky tomu může vytipovat konkrétní rodiny a konkrétní děti, kde mohou krabice nejspíš prospět a potěšit. Jinde to zase upravili tak, že mají v obci azylový dům pro matky s dětmi, a protože ty matky jsou také potřebné, balí se krabice pro celou rodinu, ne jen pro děti. Ale stalo se i to, že místní sbor měl sbírku dobře promyšlenou, ale na úřadě jejich záměr vůbec nedokázali pochopit. Řekli, že nanejvýš mohou rodiny pozvat na setkání s rozdáváním dárků, což mi nejvíc ze všeho připomíná metody Šmejdů a pokládám to za mimořádně nevhodné. Letos už pořádáme třetí ročník sbírky, máme už nějaký ohlas, a tak se některé nízkoprahové kluby a centra už připomínají i samy.
Děti, ke kterým krabice směřují, žádné jiné dárky nedostávají?
Někdy i dostávají, ale jsou zde značné rozdíly. Zpravidla žijí v rodinách, kde panují velice vřelé vztahy. To, že žijete v zóně sociálního vyloučení neznamená, že jste osamělý. Žijete v romské komunitě, chodíte do – pravda, praktické – školy se všemi svými kamarády. Na druhou stranu rodiče těchto dětí mají obvykle velmi omezený rozpočet. Bydlení jim sice částečně hradí sociálka, většinou ale doplácejí ještě z peněz, které mají na jídlo a běžný provoz, takže prostředků „navíc“ jim zbývá minimálně.
Sleduješ letos nějaký rozdíl ve štědrosti dárců vzhledem k sociálním nepokojům uplynulých měsíců?
Sbírka běží až do druhé adventní neděle 15. prosince, takže je brzy hodnotit. A opakuji, že o absolutní počet krabic zase tolik nejde. Pochody nenávisti podkopaly vztah mezi Romy a Neromy a my tu propast chceme přemostit zase nějakými pozitivními věcmi. Dárek nebudete balit s nenávistí. Když krabici balíte, myslíte na někoho konkrétního, komu ji chcete darovat a udělat mu radost. A to je dobrý základ.
