Zuzana Schwarzová: Chudáci Romové? Zlí Cikáni?

V září vychází v nakladatelství Host kniha německého autora Norberta Mappese-Niedieka „Chudáci Romové, zlí Cikáni“. Přestože by se mohlo na první pohled zdát, že se jedná o další z řady zjednodušujících publikací na toto téma, které jsou si podobné jako vejce vejci, jde ve skutečnosti o osvěžující a poučnou četbu. Mappes-Niediek, dlouholetý korespondent pro oblast jihovýchodní Evropy, přistupuje k problematice jinak – nesnaží se v nás vzbudit soucit nebo potrápit naše svědomí. Jeho přístup je věcný: Pokud nepojmenujeme problém pravým jménem, není možné ho řešit. Mappes-Niediek klade nepříjemné otázky, jeho odpovědi na ně jsou však tak prosté a zároveň překvapivé, že berou dech.

Jedním z prvních témat, kterými se autor zabývá, je postoj vůči Romům ve východní a západní Evropě. Ten se liší v odůvodnění, proč se nedaří začlenit je do společnosti. Východ to dává za vinu samotné povaze a kultuře Romů, Západ poukazuje na diskriminaci, která je údajně příčinou veškerých dnešních problémů. Podle autora jsou pak oba důvody jen „zbožnou lží“, která má navíc dalekosáhlý dopad. Na východě se většinou mluví o kultuře, specifické mentalitě nebo nedostatečné inteligenci Romů. Proto nechtějí pracovat, proto jsou jejich děti posílány do zvláštních škol, proto jsou chudí. Zkrátka si za to můžou sami. Logika většinové společnosti přikazuje se víc snažit, víc pracovat, snažit se dostat z ghett, z bídy. Zde však Mappes-Niediek přichází s tezí, že tato „logika“ funguje pouze v ekonomii bohatých. Existuje ale i ekonomie chudoby. Snaha o zlepšení situace, veškeré úsilí a odříkání lidí, žijících pod hranicí chudoby, přináší jen mizivé výsledky. Velmi zjednodušeně řečeno:  Pokud si člověk rozdělí své potraviny tak, aby měl něco málo na každý den, bude také každý den trpět hlady. Není proto logičtější najíst se jednou dosyta a na jeden den tak strádání uniknout? Ekonomie chudoby je iracionální pouze z pohledu těch, kteří v chudobě nežijí.

Západ vidí nerovné postavení jako důsledek diskriminace. Proto je nutné poskytnout Romům rovné podmínky, a přechodně snad i lepší než ostatním. Problematiku vidí jako čistě romskou. Evropská unie tedy investuje do nepřeberného množství různých programů, v roce 2005 byla vyhlášena „dekáda romské inkluze“  atd. Problém to neřeší, spíš ho to ještě zhoršuje. Proč? Peníze za prvé plynou do oblastí, kde jsou všichni obyvatelé chudí, takže se ozývají hlasy o zvýhodňování Romů. Navíc tím Evropská unie sleduje především prospěch západních států. Po přistoupení Rumunska a Bulharska do nich totiž začali proudit Romové, prchající před špatnými podmínkami doma. Západní státy tento příliv chtějí zastavit nejen programy, tedy přísunem peněz, ale také káráním východoevropských států, aby si své problémy řešily samy. Mappes-Niediek nám tím odhaluje děsivé praktiky, kdy některé balkánské státy znemožňují Romům překročit hranice, dokonce toto opatření prosadily jako zákon, který umožňuje potrestat toho, kdo dané osobě ze země pomůže – tedy například řidiče autobusu, v němž nějaký Rom sedí.

Jedním z nejzajímavějších poznatků knihy, platným pro celou Evropu, je závěr, že celý tento postoj zaměřený pouze na odstranění diskriminace odvádí pozornost od hlavního problému, a tím je chudoba. To neznamená, že k diskriminaci nedochází, „jádro pudla“ je ale jinde. Problém je obecně vysoká nezaměstnanost, špatná úroveň školství, nedostatečná infrastruktura a celková chudoba v regionu. Jak říká autor: „Jde o konflikt mezi těmi, kteří nemají nic, a těmi, kteří mají málo.“ Evropská unie jako romský problém zaobaluje skutečné problémy, které jsou u Romů pouze nejviditelnější. Místo romské dekády by tak úředníci v Bruselu měli vytvořit pracovní skupinu proti chudobě, zaměřit se na problém se vzděláváním, infrastrukturou a přebujelou byrokracií. „U většiny problémů existují nápady a koncepty, jak z nich ven. Jsou řešitelné. Jen „romský problém“ řešitelný není. Proto je tak oblíbený.“

Kniha představuje především zcela jiný pohled na často diskutované téma. Navzdory svému názvu vlastně o Romech moc není. Je především o základním nepochopení těch, kteří žijí v bídě ghett a slumů – lhostejno, zda na severu Čech, v rumunském Sedmihradsku či na předměstí Buenos Aires. Mappes-Niediek čtivou formou argumentuje, vysvětluje a na názorných příkladech dokládá své teze. Kromě zmiňovaných oblastí se věnuje i otázce, zda Romové tvoří národ, zda existuje typicky romská kriminalita, konfrontuje nás s otrockou minulostí Romů na území dnešního Rumunska a s mnohým dalším. Pokud má čtenář pocit, že Mappes-Niediek uhodil hřebíček na hlavičku, měl by si danou publikaci určitě přečíst. Pokud má opačný názor, platí to o to více.