Saša Uhlová: Bourat bez rozmyslu

Když se řekne Porrajmos, první, co mě napadne, je špatné svědomí společnosti, jejíž jsem součástí – a tudíž i mé. Vzápětí mi hlavou proběhnou útržky rozhovorů, které jsem vedla s těmi, kdo zažili válku. Ne vždy je takové vzpomínání příjemné. Nerada se k tomu tématu vracím, nejraději bych byla, kdyby prostě nebylo. Ale vím, že mi nepomůže, když budu dělat, že něco co je, vlastně není.

Včera odpoledne jsem šla v průvodu Roma Pride a rozplakala jsem se, když se zpívala romská hymna. Přemýšlím, co je to za sílu, skrytou v písni staré přes padesát let, že dokáže v člověku probudit tak silné emoce. Proč nás symboly jako jsou vlajka a hymna vůbec oslovují? Je za tím jen ten špatný nacionalismus? Nebo je třeba hledat někde hlouběji, v kolektivním vědomí národa, skupiny?

Romská hymna je tolik dojemná i proto, že odkazuje k utrpení, které Romové zažili za druhé světové války. Názory na to, zda otevírat události, které jako by už odvál čas, se různí. Mnozí nechtějí o holocaustu ani mluvit, najdou se i tací, kteří ho popírají, další sice připouští, že je to důležité téma, ale rezolutně se brání tomu, aby se dnes vynakládaly nějaké prostředky na odškodnění nebo pietní úpravu míst jako jsou bývalé tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu.

Jaké jsou vlastně důvody k tomu, abychom nenechávali celou záležitost usnout? Vždyť současnost skutečně přináší celou řadu problémů a jistě by se našlo i bezpočet nejrůznějších oblastí, do kterých bychom měli investovat finanční prostředky, čas a energii… Jistě vás napadne, že investovat do materiálních hodnot je určitě rozumnější. Řeči o duši, zde konkrétně o romské duši, působí nepatřičně. Nedá se to změřit, jen velmi nesnadno se tomu nacházejí pojmenování, špatně se to analyzuje.

Jenže jsou věci, které nelze pominout. Můžeme o nich mlčet, můžeme se tvářit, že nejsou, můžeme je popírat, snažit se je vytěsnit, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je, řečeno s klasikem, tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.

Stejně jako není dobré bez rozmyslu bourat staré budovy, nebo stavět naráz celé čtvrti, či osídlení, která se nezabydlují postupně, není dobré tvářit se, že minulost není důležitá. Existuje totiž něco, co můžeme nazvat kolektivním historickým vědomím, a to něco určuje a spoluvytváří i naší přítomnost, byť bychom raději stavěli na zelené louce a za minulostí udělali co nejtlustší čáru.

Pokud takové kolektivní vědomí schází, přicházejí problémy. A tak například oblasti, které jsou osídleny naráz, trpí obdobnými neduhy. Lidé se tam neznají, přišli všichni v jeden okamžik, místo postrádá svou historii, schází sociální kontrola. Taková místa působí vykořeněně. Kořeny jsou totiž důležité jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost. A je samozřejmě mnohem lepší, jsou-li kořeny zdravé, nezasažené hnilobou popíraných událostí.

Jako další příklad si můžeme vzít nejrůznější události, které se staly v rodině. Pokud se o nich nemluví a zapouzdří se v tabu, mohou pořádně zamotat životy těch, kteří s nimi měli společné už jen předky. A tak jako se při psychoanalýze často lidé rozpomínají na minulost, hovoří o historii rodiny a snaží se pochopit souvislost s tím, co je trápí, potřebovala by takovou sondu do minulosti – svého dětství – i česká společnost.

Současná situace, kterou můžeme bohužel označit jako z mnoha hledisek kritickou, totiž není jen výsledkem posledních několika let. S ekonomickou krizí sice vyplouvají na povrch nejrůznější kostlivci, ti ale nejsou důsledkem krize. Oni tu už byli. A jedním z důvodů je i to, že se válečná minulost a všechny křivdy minulosti nikdy pořádně nestaly tématem. Pozitivně se o ně totiž zajímá jen hrstka nadšenců, nejsou však řádnou součástí školních osnov, ani předmětem analýz novinářů, sociologů, psychologů, historiků…

Jak přesně by mělo vyrovnání s touto minulostí vypadat je samozřejmě otázka k diskuzi, ale začít bychom mohli tím, že bychom my, coby česká společnost, uznali, že jsme se podíleli na holocaustu Romů a jako výraz pokání bychom pietně upravili výše jmenovaná místa symbolizující utrpení Romů.

A dokud se to nevyřeší, není možné za tím udělat tečku. Minulost nás totiž dožene, i kdybychom se zařekli, že se budeme dívat vpřed a nebudeme se otáčet dozadu. Není totiž možné kráčet dopředu a mít strach z toho, co bychom viděli, kdybychom otočili hlavu.