Architekt Zdeněk Daniel: Rád vytvářím město mezi domy
„Architekt nebo interiérový designér musí být zároveň i trochu psycholog,“ říká sedmačtyřicetiletý ZDENĚK DANIEL. A ví, o čem mluví; svůj profesní život spojil s obory, bez kterých si dnešní bydlení už nedovedeme představit. Touhu tvořit však naplňuje také jeho záliba v malbě. Nejčastější předlohou mu jsou domy v rodném Jablonci, zaznamenává tak i mizející historii města – některé z nich už totiž existují jen na plátnech jeho sbírky.
Cestou do kavárny jste se zmínil o svých designových začátcích. Co vás k designu nasměrovalo?
Tehdy mi bylo patnáct šestnáct let, studoval jsem strojní průmyslovku, prožíval pubertu a do toho přišly první životní plány a sny. Za volbou designu byla mladická touha tvořit. Společně s kamarádem jsme si jeden takový vysnili. Už za socializmu jsme toužili mít restauraci s barem a tanečním parketem. Já ji tenkrát s kamarády celou navrhl, nakreslil reklamy a společně s ostatními jsme to i celé zrealizovali. Bavilo mě to. No a vidíte, dodnes v podstatě na této adrese stojí podnik patřící k těm nejznámějším v Jablonci.
Předpokládám, že jste v té době neměl tušení, že vás kreslení a design budou provázet celý život?
To ne. I když, kreslení mě naplňovalo už odmala a podle okolí jsem v něm i vynikal. Ale to víte, když se chlap ožení, přijdou i jiné starosti. Rodina nepočká. Zlom přišel okolo roku 92, to jsem začal profesionálně navrhovat interiéry. Do toho jsem docházel na večerní kreslení, na uměleckou průmyslovku, rád vzpomínám na jejího tehdejšího ředitele Jiřího Dostála a pedagogy Jiřího Nepasického a Jitku Jelínkovou. Bylo dost náročné skloubit vše dohromady, ale zvládnout se to muselo. Tam jsem si určil, že jedna část mé činnosti bude volná tvorba a ta druhá, profesní, architektura.
A to byl ten pověstný krok, který vás dělil od architektury?
Ano. Přes design jsem se dostal k architektuře; jsem samouk, bez vysokoškolského vzdělání, působím jako autorizovaný architekt pro obor Architektura a jsem členem České komory architektů. Začínal jsem interiéry bytů, pak přišly i větší zakázky jako továrny, pivovar, areály fabrik, velké kanceláře, náměstí. Vymýšlel jsem nové barevné řešení, kreslil atypické vybavení recepcí, ředitelen i hotelů. Všechno jsem se to naučil samostudiem a praxí.
A jako samouk jste v roce 1998 získal i prestižní ocenění Interiér roku 97 od Design centra ČR a České komory architektů za řešení prostoru – chráněného bydlení pro mentálně postižené obyvatelé Centra sociálních služeb v Tloskově u Benešova?
Je to tak. Bylo to za celkový přístup k danému projektu. Oceněn jsem byl společně s kolegyní Danou Polákovou. Tehdy v porotě zasedli mimo jiné David Vávra a Milan Knížák.
Je pro investora důležité, aby si architekt udělal vazbu ať už k interiéru, který řeší, nebo ke stavbě či rekonstrukci?
Pokud ještě zůstaneme u chráněného bydlení, je to příklad toho, jak bylo podstatné, aby objekt Špejchar přestal být ústavem a stal se domovem. Záleželo na pocitovém vnímání každičkého klienta. Když jsme věděli, že je někdo epileptik nebo mu byl diagnostikován určitý stupeň postižení, volilo se podle toho i barevné provedení jednotlivých pokojů právě proto, aby klienta například zklidnilo. Tohle všechno se promítalo do celkového informačního systému areálu. Takže si myslím, že než architekt navrhne dům, musí se s lidmi poznat, vcítit se do jejich požadavků a uvědomit si, že mu klient přenechává určitou zodpovědnost, když vkládá do projektu své nemalé finance. Takže symbióza s investorem je nutná. Nejde jen o to, že něco naskicuju a dál se nezajímám, to zkrátka z mého pohledu není možné. Jsem rád u každého detailu. A skutečně vybírám každý detail, každou kliku, protože mi na tom záleží.
Jak se podle vás za posledních deset patnáct let změnil v České republice pohled lidí na bydlení?
Pohled na současnou architekturu a design se posunul kupředu a stále se vyvíjí. Jiné to je u třicátníků a jiné zas u penzistů. Ale dá se říct, že se lidem bezesporu změnil vkus a styl. Dokážou si říct, co se jim líbí a co jim naopak nesmí přes práh. Z praxe vím, že se lidé nebojí oslovit odborníka, říct mu svou představu a přenechat realizaci na něm. Mám klienty, kteří chtějí poradit třeba jen s barevným řešením interiéru. Jasně, pokud má někdo rád červenou, tak si s ní vymaluje celý pokoj a nepotřebuje k tomu odborníka. Ale jsou lidé, kteří mají nějakou představu a neumějí ji přenést do reality. Jde o to, aby se v tom lidé cítili dobře, a to se někdy laikovi nepovede. Naopak architekti a designéři jsou vynalézaví a mohou vymyslet příjemný a zároveň cenově dostupný prostor.
Aktivně se zapojujete do řešení městského prostoru, není vám lhostejné, co developeři prosazují. Proč?
Stavíte-li domy, opravujete náměstí, vytváříte nový kabát společného prostoru, vytváříte zároveň i budoucí vztahy mezi lidmi. Od dětství žiju v Jablonci, který určitě hodně ovlivnil mé představy, jak mají lidé bydlet. Vnímám jej pozitivně, dokonce i zchátralé domy, bez kterých by město nemělo svou historii a opravdovost. Baví mě, že máme domy historické i secesní, ale současně má Jablonec i množství zrekonstruovaných budov, které mezi ně krásně zapadají. Říkal jsem si, že to není jen tak, aby to do sebe tak zapadalo a dávalo smysl. A pokud je architekt se svým městem spjatý tak jako já a záleží mu na jeho budoucím vývoji, problematice urbanismu se nevyhne.
Jak moc je těžké pracovat s veřejnými prostranstvími, rekonstrukcemi domů apod.?
Když se snažím navrhovat dům vedle staveb z devatenáctého století postavený ve staré části Jablonce, navrhnu ho v současném stylu – to znamená, že v novostavbě nebudu dělat repliky tehdejší doby, protože mi jde především o funkčnost a praktičnost. Něco jiného je veřejné prostranství, náměstí, park. Záleží i na tom, jaká je dochována původní výkresová dokumentace. Nejprve je třeba zmapovat stávající objekty a zjistit jejich využitelnost. Je pro mě důležité prostor, danou lokalitu nebo dům k rekonstrukci „zavnímat“, prostě fyzicky vidět. Snažit se celou stavbu navrhnout efektivně a hlavně ekonomicky. U starých objektů je potřeba řešit rekonstrukce citlivěji, není to novostavba, kde si člověk může vymyslet, co ho napadne. Jsou oblasti jako památkové zóny, kde by použití například běžných plastových oken nemělo být přípustné z hlediska památkové ochrany. Dostáváte se do řešení stavebně technických detailů. Spolupracujete hned s několika institucemi, jako je památkový úřad a další, takže vše musí být provedeno velmi citlivě.
A nesvazuje vás, ale třeba i investory, historie místa až příliš? Myslím tím ve vztahu vnímání a vytváření architektury?
To víte, že nás ovlivňuje. Ale i tak lze do projektu vnést novodobé prvky. Přirovnávám to třeba k oblečení. Také nechodím ustrojen jako v osmnáctém století, nejezdím v autě z roku 1920, ale v takovém, které odpovídá dnešní době. Člověk musí být současný, ale musí ctít zákonitosti historického jádra. Na domu starém třeba sedm set let se v každém století uskutečnily funkční úpravy a tím se do stavby použilo něco z té doby. Samozřejmě, že když je stavba významná, je to o to těžší, ale pokud si někdo koupí vilku, která není až tak historicky hodnotná, dá se moderna do určité míry aplikovat. Je to prostě individuální a specifické. Důležité je přistupovat k historickému objektu a prostoru s citem.
Uvedu notoricky známý příklad Kaplického chobotnice; je podle vás dobře, že se projekt nakonec nezrealizoval?
Nejsem dostatečně kompetentní, abych to posoudil, ale osobně si myslím, že chobotnice měla být v daném místě zrealizována. Šlo by o ikonickou stavbu a i ty města potřebují. A Jan Kaplický patřil mezi významné architekty. V České republice je bohužel nedoceněný.
Centra měst se dnes vylidňují a lidé se stěhují na jejich okraj. Občanská vybavenost tam však není dostupná tak jako v centru. Má podle vás cenu na takovém místě vůbec začít stavět?
Myslíte satelitní města? Často se setkávám s tím, že se v místě nemyslelo na obchody, školky, školy, děti tak dojíždějí za výukou autobusem, najednou je to pro dítě i rodiče složitější. Není zde dostupná lékařská péče, což lidem, kterým je třicet, až tak nevadí, protože si vše zařídí v centru. Zadluží se hypotékou, ale vůbec nepřemýšlejí, jak to bude za dalších třicet let, kdo je k tomu lékaři doveze, až už třeba nebudou moct řídit.
Jsme romský časopis, takže se vás zeptám i na to, co se stane s městem, na jehož okraji se politik rozhodne postavit pro Romy kontejnerové domy?
Záleží na tom, jaký vztah mají lidé k danému místu, jak se chovají k sobě, k věcem, k prostředí a hlavně k ostatním lidem. A to nejen na vztahu těch, co v něm přímo bydlí, ale těch lidí, kteří nám toto prostředí, zákony a rozhodnutí tvoří.
Vy jste po otci Rom a po matce tzv. světský. Promítá se vaše etnicita do vaší tvorby, ať už je to v malování nebo v navrhování?
Používám rád barvy. Jsem docela dost dekorativní. Kamarád, který je zase moc strohý, mi vždycky říká „ty to máš zase moc barevný“. Takže u mě to je v barevnosti, mé prostory jsou, myslím, živočišnější. Za posledních deset let mám oproti dřívější tvorbě barevnější obrazy, romství se tedy u mě projevuje v malbě a barvách. Pro mě je výtvarno velmi vážná záležitost, jakési osobní sdělení. Mou formou kresby a malby se moc věcí skrýt nedá a ani je skrývat nechci. Maluji věci, které se mě osobně dotýkají, a na které mám svůj názor. Kresebně a malířsky jsem se vyjádřil asi před rokem kolekcí deseti obrazů, které se dotýkají romského holocaustu. Tento cyklus jsem zatím nevystavoval, svůj prostor ještě hledá. Jeho název bude nejspíš „Černobílé stíny – Memento mori“. Je to pro mě velmi osobní věc, která ve mně zrála dvacet let a o které se mi těžko mluví. Dotýká se mé rodiny z otcovy strany. Maminka a bratr mého otce nepřežili Osvětim.
Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné podobě a objednejte si časopis pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
