Andrej Giňa: Paťiv. Ještě víme, co je úcta. Recenze Aleny Scheinostové
Nebudeme příliš nadsazovat, prohlásíme-li, že bez Andreje Gini (*1936) by nebylo romské literatury. Přinejmenším by byla ochuzena nejen o řadu vynikajících textů, které naprosto snesou srovnání s tím lepším z literatury majoritní, ale též o osobitého autora, jenž vnesl do romského psaní nezastupitelný rejstřík stylů, motivů i témat. Giňův životní příběh pokrývá v podstatě úplný příběh romské menšiny během dramatického dvacátého století: autor se narodil v romské osadě na východním Slovensku, za války zažil ohrožení a šikanu Hlinkových gardistů, v poválečných letech byl s rodiči mezi prvními romskými dosídlenci do průmyslových oblastí Čech – konkrétně do Rokycan. Patřil k předním osobnostem působícím na sklonku 60. let ve Svazu Cikánů-Romů (SCR), na stránkách jeho zpravodaje Romano ľil rovněž debutoval, a to zápisem tradiční pohádky O Romovi a černé paní. V romském hnutí se Giňa angažoval i po zákazu SCR, v 80. letech patřila jeho domácnost ke středobodu setkávání romské inteligence – některým ze setkání se dokonce dostalo ohlasu ve většinovém tisku. Po Sametové revoluci byl Giňa činným členem Romské občanské iniciativy, zároveň hojně publikoval v rodícím se romském tisku, paralelně se věnoval hudbě. Ještě dnes, ve vysokém věku, podniká: prodává Romům brambory, cibule a střívka na „goja“ – což vědí diváci Giňova biografického filmového portrétu z ruky Jaroslava Hovorky „Goja jedou“ (2006) či příslušného dílu z televizního cyklu Ještě jsem tady Terezy Brdečkové a Zdeňka Tyce (1999). A tak je přímým svědkem další kapitoly romské historie – jejich dnešní pauperizace a sociálního propadu a vylučování.
Dvojjazyčný česko-romský výbor „Paťiv“, který z Giňovy tvorby připravily romistky Karolína Ryvolová a Helena Sadílková, je záměrně uspořádán tak, aby pomocí autorových textů provedl všemi těmito dějinnými zvraty. Úvodní trojice povídek Phuro (Dědek), Pal o Škiparis (O Škypárovi) a Bijav (Svatba) se ohlíží za těsně předválečnými a válečnými lety na Slovensku a ukazuje romské společenství v posledních okamžicích integrace do slovenské venkovské společnosti. Další zařazené texty zastupují žánr volného vzpomínkového vyprávění a zachycují momenty z válečných dob – kupříkladu příběhy Sar mušinďam te rozčhivel o khera (Jak jsme si museli zbourat vlastní domy) či O Rusi kij’amende (Rusové jsou tady) mají bezpochyby též dokumentární hodnotu a mohly by sloužit jako čítankové materiály učitelům, kteří by si přáli vykládat o fašistických perzekucích Romů konkrétně, a přitom neschematicky: pasáž, v níž slovenský starosta odmítne gardistům vydat židovskou hokynářku, je působivou ilustrací klasické romistické poučky „někteří starostové se za své pronásledované občany postavili“; a když na závěr vypravěč konstatuje: „Pal o mariben pes phundraďa e luma a sako šaj geľa, kaj kamelas. Tolčemešiste le Romendar na ačhiľa aňi jekh. (Po válce se otevřely hranice a každý si mohl jít, kam chtěl. Z Romů nezůstal v Tolčemeši ani jeden.)“ (s. 146/147), má čtenář velmi podrobnou představu o tom, jak vypadaly a z čeho byly ukuty klíny, jež válečné události vrazily mezi romské a neromské sousedy ve vesnici.
Detailní záběr a blízkost postavám a okamžikům je charakteristická též pro další texty souboru, ať už čtenáře zavádějí do prostředí rokycanských Kovohutí (E Maruška/ Maruška), přizvou ho na sousedskou besedu v parku (Pre lavkica/Na lavičce) nebo do současné herny v ghettu (Sam diline, či nasvale?/Jsme hloupí, nebo nemocní?). Schopnost vystihnout povahu, situaci či náladu je Giňovi vlastní a dosahuje toho elegantně, několika slovy či obraty v přímé řeči s lehkostí, jaká není v kontextu romské tvorby vždy obvyklá. To platí i pro postavy-typy v zařazených lidových pohádkách z Giňových zápisů: přestože jde o známé a obecně rozšířené syžety, autorovo podání z nich dělá nápadité a svěží kousky, v nichž nechybí trocha pikantního humoru, jak si většinový čtenář navykl od romských pohádek očekávat. I naučnější, moralizující texty souboru (jako titulní Na bisterďam pre peskeri paťiv/Ještě víme, co je úcta) jsou díky autorově schopnosti bavit a vyprávět čtivé a sdělné – jsou opravdovou zábavou, jež navíc prozrazuje svého původce jako člověka moudrého, zkušeného a nesmírně laskavého; takového, jak je v souboru prezentován autorův otec Andriš.
Svazek je vypraven podle nejlepších romistických edičních tradic, jimž položila základy Milena Hübschmannová. Většina textů sbírky byla již dříve publikována (tři úvodní povídky vyšly roku 1991 ve sbírce Bijav/Svatba jako doposud jediná Giňova knižní publikace, roku 2003 za ně autor obdržel literární cenu nadace Open Society Fund), překlady však byly nově zrevidovány a jazyk originálu jednotně editován. Cenná je úvodní studie Karolíny Ryvolové, jež zasazuje Giňovu tvorbu do širšího společenského kontextu a obsahuje řadu málo známých údajů o autorově životě či o romském hnutí a rozvíjející se kultuře obecně. Nehodlám se s autorkou přít o stereotypizované tvrzení, zda autor je či „není spisovatelem v běžně zaužívaném smyslu toho slova“ (s. 19), jen podotknu, že Giňova životní dráha, jak ji ve studii vylíčila, je pro podobu spisovatelství mezi českými Romy takřka modelová a rozhodně přispěje k pochopení pozadí i podob romského autorského psaní.
Jako apendix je ke sbírce přiřazen výběr Giňových dopisů Mileně Hübschmannové, zakladatelce romistických bádání u nás a autorově mnohaleté přítelkyni a editorce – cenný dokument, který dává blíže nahlédnout do souvislostí romského hnutí i Giňovy tvorby. Poněkud rušivé jsou přitom pouze nesčetné poznámky pod čarou vysvětlující někdy i obecně známé věci (co to byla Národní fronta ČSSR), zabíhající do zbytečných a dublujících se podrobností a matoucí křížovými odkazy – snad by bylo lépe tyto zajímavé vysvětlující informace zařadit na závěr bloku nebo je nahradit samostatnou studií, jíž je ostatně ve snadno dostupné a ucelené podobě (kupř. v časopiseckém vydání v některém z impaktovaných titulů) potřeba jako soli. Je však pravděpodobné, že se do nich začtou především badatelé hledající detailnější poučení – ti také ocení bibliografii přičleněnou ke svazku v samém závěru.
Po obou editorkách je nevděčné vyžadovat hned další práci, nicméně bylo by velkou službou romské autorské tvorbě i jejím čtenářům, kdyby v podobné kvalitě záhy následovala vydání jiných výrazných romských literárních osobností – titul Paťiv totiž ukázal, že v archivech či nízkonákladových časopisech je stále skryto mnohé, co stojí za více než za přečtení.
Andrej Giňa: Paťiv. Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky, Triáda Praha 2014. Z romštiny přeložily Milena Hübschmannová, Jana Kramářová, Denisa Miková, Karolína Ryvolová, Helena Sadílková, Alena Smutná a Martina Vyziblová.
ANDREJ GIŇA: Trin jandre/Tři vejce (ukázka)
E Romňi, e Kachňi, zageľa ke peskeri sušeda, ke Kohutaňa, phureder Romňi. „San khere?“ phučľa.
„Sar dikhes, ta sam. A vandre, ma terďuv maškar o vudar,“ odphenďa lake e Kohutaňa.
„So pheneha, Romňije, koda miro baro šero mek na avľa khere pal o balos – sombatatar!“
„Ma vaker! A kaj geľa?“ zvedanones phučľa e Kohutaňa.
„Te ma džanás! Kaj šaj geľa. Ta ča pal kodi, so late o šero sar la Angela Davisonate.“
E Kohutaňa ča bonďarlas la šereha. „Ta kaj me leske kada cerpinás! O murša sa jednaka. Aňi miro na has feder, sar has terno. Me somas khere la čhajoraha a jov paš o slugaďa peske udživlas. Akana te mange kada kerlas, takoj les otravinav!“
O rom bešelas paš o skamind a ča dikhelas, sar leskera romňa zaiľa e choľi. Andal o jakha lake mište o jaga na chuťkernas.
„No me imar džav,“ phenďa e Kachňi. „Dikhen, bisterďomas soske avľom! Nane tumen khere trin jandre? Jov sar avel kavka nasigo khere, ta kamel švirža kerade rizki.“
+++
Eva zvaná Kachňi zazvonila u své sousedky, starší Romky, přezdívané Kohutaňa. „Jste doma?“ zeptala se.
„Jak vidíš. Pojď dál, nestůj ve dveřích,“ zvala ji Kohutaňa.
„Tak co bys tomu řekla, holka, ten můj chytrák se ještě nevrátil domů ze zábavy – od soboty!“
„Nepovídej! A kam šel?“ zajímala se Kohutaňa.
„Vím já? Asi k tý s tím afrem, co vypadá jak Angela Davis.“
Kohutaňa nevěřícně kroutila hlavou: „Tak to já bych mu teda netrpěla! Chlapi jsou všichni stejný. Ten můj zamlada nebejval jinej. Já byla doma s malou, a on si užíval na vojně. Kdyby mi to udělal dneska, prostě bych ho z fleku otrávila!“
Její muž seděl za stolem a nestačil se divit, jak se jeho žena rozčilila. Z očí jí div nešlehaly plameny.
„No, já už půjdu,“ povídá Kachňi. Vidíte, málem bych zapomněla, proč jsem přišla! Nemáte doma tři vajíčka? On když se takhle vrátí domů pozdě, tak mívá chuť na čerstvě usmažený řízky.“
(Kráceno)
