Amós Lora: Když chci skládat, jdu někam, kde můžu být sám

Třináctiletý Amós Lora, přezdívaný „Mozart flamenca“, se narodil 21. 9. 1999 v Madridu. Téměř o jedenáct let později si splnil svůj velký sen – setkal se s legendárním kytaristou Paco de Lucíou, který zrovna koncertoval v Římě – dokonce pro něj uspořádal vlastní malý koncert. Požádali jsme Amóse o rozhovor na dálku. Přestože volil spíše stručnější odpovědi, poskytl ho mladý kytarový mág čtenářům Romano Voďi rychle a ochotně.

Ahoj Amósi, jak se máš?

Výborně.

Jaký to je pocit, když o Tobě někdo přijede natočit dokument?

Jsem z toho nadšený a moc se těším, až ho uvidím.

Jaké to pro Tebe celé bylo – myslím natáčení?

Natáčení bylo moc zábavné, ale občas už trochu únavné, kvůli množství hodin, které bylo nutné natočit.

Jaká je Kateřina – režisérka?

Je moc sympatická a pracovitá.

Jak se ti s Katkou spolupracovalo?

Spolupráce byla jednoduchá. Rychle jsem se spřátelil jak s Kateřinou, tak s lidmi z jejího natáčecího týmu.

Jaké tři první věci se Ti vybaví, když se řekne „flamenco“?

Kytara, má práce, muzika.

Co pro tebe flamenco znamená?

Flamenco je muzika, která se mi moc líbí. Je to oslava, radost i smutek. Je to to, čemu se věnuji.

Co Tě na hraní a skládání nejvíc těší?

Moc se mi líbí inovovat a když složím něco, co se mi líbí, cítím se spokojený a v pohodě.

Co Tě inspiruje, kde bereš nápady při tvoření?

Nemám žádnou konkrétní věc, která by mne inspirovala. Když chci skládat, jdu někam, kde můžu být sám, kde mě nikdo neslyší a nikdo mě nevyrušuje.

Jak ses k flamencové hudbě vlastně dostal?

Flamenco poslouchám od malička. První, kdo mi ukázal, jak hrát, můj tatínek, když mi byly čtyři roky.

Pouštíš si třeba doma i jiné žánry než je flamenco? Jaké – co vlastně posloucháš?

Ano, pouštím. Především jazz a občas klasickou hudbu.

Píše se o Tobě, že Tě inspiruje hudba španělských Romů a autentické prostředí andaluské ulice. Dá se to tak říct? Co Tě na tom přitahuje?

No, po pravdě řečeno, takhle bych to asi sám neřekl. Moc se mi líbí cikánská hudba, ale nejen v Andalusii. Také v Madridu a na jiných místech. Ačkoli moje oblíbené místo, především na učení, je město Jerez.

Co Ty sám považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?

Myslím , že to je natočení desky s mými vlastními náměty. Také se mi zdá důležitý právě tenhle dokumentární film.

Co Tě kromě hraní ještě baví – čemu dalšímu se věnuješ?

Moc mě baví běhat, dělat bojové sporty. Pak také třeba informatika a natáčení videí se speciálními efekty.

Co Tě dokáže rozesmát?

Rozesměje mne spousta věcí. Seriály, filmy, vtipy, mí kamarádi.

Co škola? Baví tě?

Ano, většinou času se mi ve škole líbí, hlavně kvůli možnosti být/bavit se se svými spolužáky. A studium mi jde dobře.

Představ si, že máš měsíc prázdniny a volno od školy a všech povinností. Jak bys ho strávil – co bys dělal?

Hrál bych dále na kytaru. Jel bych do las Negras (přímořské městečko na jihu Španělska v Andalusii) a jinak bych dělal to, co mne baví. Sportoval, chodil ven s kamarády, hrál karty…

Vloni na podzim jsi koncertoval v Praze. Jak se Ti v České republice líbilo?

Praha byl moc pěkná. To, co jsem viděl, se mi moc líbilo, i když jsme měli málo času a neviděli víc, než malou část města.

Jaké je české publikum (třeba na rozdíl od španělského nebo jiných, které jsi poznal)?

Publikum se mi zdálo docela živé. Nezdálo se mi odlišné od jiných publik.

Máš nějaký zážitek z natáčení dokumentu, na který budeš ještě dlouho vzpomínat?

Ano, část kterou jsme natáčeli na lodi.(Pozn. aut..: Scéna se natáčela v Las Negras v Andalusii, kam Amós jezdí často na prázdniny. Loď se poměrně dost houpala a Amós během natáčení dostal mořskou nemoc. Do filmu se však scéna nakonec nedostala.)