„Učitelka není jenom učitelka, ale taky trochu máma. Přece jenom je to osoba, se
kterou trávím většinu svého dne,“ řekl mi nedávno jeden moudrý teenager (a znovu
tak mimochodem potvrdil mou soukromou teorii, že moudrost a jistá nekompromisní,
hrubozrnná přesnost postřehů se s věkem dospívání nevylučuje).
Měla jsem během své školní kariéry, jako asi leckdo další, štěstí i smůlu (a
taky „štěstí na smůlu“, bez něhož by se člověk v realitě hůř orientoval) na dvě
pedagožky – vychovatelky z opačných pólů didaktického spektra. První z nich byla
družinářka; a pamětníci předrevolučního školního modelu si jistě vybaví, jakými
pravomocemi tehdy taková družinářka disponovala: jejím prvotním úkolem a cílem
bylo provést žáčky prvního stupně iniciačním rituálem organizovaně stráveného
odpoledne, aniž by ho zároveň zatížila nějakou smysluplnou činností.
Úlohou této Moniky (ze záhadného důvodu je pro mě právě toto chemlonově blond
jméno zástupcem neurotické mladice svého druhu) bylo vyplnit odpoledne
klábosením s dalšími absolventkami VOŠ a SPgŠ, popíjet vychladlého turka,
zapilovávat ostré, oprýskané nehty a v přesně vymezených intervalech nečekaně
zaječet na vystresovaně pobíhající houf. Nu což, v kolektivu dříme kromě síly a
nahromaděných frustrací v lepším případě také solidarita, pošmournými
družinovými odpoledni jsem tedy poměrně dlouho proplouvala bez větší psychické
újmy.
Jednoho dne však třída vyrazila na první školu v přírodě – takzvaný lyžák. V
sebeobraně před ponurými, chladnými večery v dřevěné chajdě jsme si coby
osmileté školačky hrály na sportovní gymnastky – naše tehdejší idoly č. 1. Ta,
která udržela nejdéle obruč na uzounkých bocích, byla „boží“, kdo se ovšem
dokázal roztáhnout až do provazu, platil bezmála za „sožího“.
Když vstoupila Monika, ležely jsme zrovna na palandách v nočních košilích a
pilně přitahovaly nohy k hlavám. Vychovatelka se okamžitě zděsila: CO TO TADY
DĚLÁTE?! „Hrajeme si na sportovní gymnastky,“ odvětily jsme jako jeden muž, leč
Monika již pojala podezření a rozpoutala bezodkladné kolečko individuálních
výslechů. Jedna po druhé jsme musely nastoupit do jejího pokoje, kde jsme byly
podrobeny detailní prověrce, jejímž cílem bylo jediné: přimět nás k doznání, že
jsme na pokoji v rámci rané perverzity, tak typické pro dívky na prvním stupni
ZŠ, hrály sprosté hry.
Měla jsem sice už tehdy jisté tušení, o co se v takové hanbaté hře jedná, co
jsem však v raně školním věku rozklíčovat při nejlepší vůli nedokázala, byla
stále se opakující, sugestivní vychovatelčina reakce na mé tvrdošíjné zapírání:
„AHA, takže já mám podle tebe vlčí nohu?“
Monika měla pochopitelně na mysli vlčí mlhu, tak abstraktní pojem mi však zavile
unikal a můj dětský mozek jej skrze morfologickou blízkost automaticky
transformoval ve spojení více než děsivé.
Říkám učitelce pravdu, a ona se mě na oplátku významně ptá, zda si snad myslím,
že má vlčí nohu?! Má snad opravdu vlčí nohu? Je má družinářka vlkodlak? Jsem já
vlkodlak, divná, úchylná kreatura, nucená o půlnoci na zasněžené české
pahorkatině odhalit svou skutečnou podstatu?
Dopadlo to, jak jest v almanachu mocných a bezmocných předepsáno: trest nese
ten, jenž vytrvá nejdéle: celý následující den přepisovala má dětská ručka
dlouhé pohádky Boženy Němcové, čímž se ve mně vypěstovala nehynoucí vášeň k
imaginativnímu světu oné požehnané, zneuznané české čítankové heroiny.
Zhruba o dekádu později jsem – rozechvělá před „prvním zkoušením“ ze
středoškolského dějepisu – stanula u katedry před dámou, jíž dodnes v duchu
neřeknu jinak než Víťa. Pedagožka s krásným staročeským jménem nejenže netřímala
v ruce ukazovátko – onen směšný, výstražně lineární nástroj kadetek, ale učinila
v kritickou chvíli věc nevídanou: nabídla mi židli.
Místo na odrostlou pěšinku jsem měla to potěšení hledět Vítě tváří v tvář,
což mělo za následek fascinující „ecce, homo“ efekt. Nořila jsem se do jejích
hlubokých očí, poslouchala otázky, které se nepídily po letopočtu, rodu
panovníkovy matky ani chemickém složení druhohor. Hledaly můj osobní, originální
filmový kotouč, z něhož se odvíjí představa o tom, co bylo na zeměkouli před
tisícovkou, dvěma tisíci let, hledaly místo, kde lze protnout ideje dvou mozků,
dojít souznění, porozumění a zaujetí.
Dostala jsem dvojku – příčinu vývinu čelisti jsem i přes nastalou zenovou
atmosféru nebyla s to vydedukovat. Téhle „chvalitebné“ si dodnes vážím coby
svého jednoznačně největšího studijního úspěchu.
Chválím a velebím Vítězslavu dnes a denně, protože mě naučila to
nejpodstatnější: výchova a ponížení nemusí být rodné sestry, schola ludus nemusí
být hrou na četníky, dráby a výslechové důstojníky. Ti ať na svých vlčích nohách
úspěšně dokulhají až k úzkým břehům pedagogické malosti.
