Adéla Gálová: Slaměná kravata aneb rychlokurz stolní etikety
Vstup do školní jídelny na ZŠ Lupáčova býval na sklonku devadesátých let minulého století vskutku impozantní: dřevěný rám dveří lemoval umělecký majstrštyk, evidentně pracně vytvářený celými generacemi žáků – jakýsi symetrický had z použitých žvýkaček, poctivě kopírující celou siluetu veřejí. Také po průchodu branou Valgrind čekalo na malé školní válečníky, jak už to tak bývá, slavnostní stolování nesoucí se v duchu zasmušilé důstojnosti a adekvátní uměřenosti – vycíděné stříbrné mísy, poťupávání rtů hedvábnými salvettami a lehký břinkot skla i společenské konverzace zde byly na denním pořádku. Byli jsme ostatně výběrová škola: natahovat punčocháče jsme se učili s knihou ruštiny v ruce a učebna vybavená prehistorickými počítači považovala za osobní vyznamenání, že se v ní o přestávkách směli škrtit kabely malí géniové našeho druhu.
Dovedete si tedy představit mé pocity, když jsem na pozadí vlastních vzpomínek na školní léta před časem zaznamenala bezmála šokující zprávu o způsobu, jakým se údajně stravují některé děti dnes. Konkrétně ve slovenské vsi Medzilaborce, jejíž někteří žáci jsou prý během jídla „nezvladatelní“, plijou do talířů a dokonce snad nesprávně či vůbec (sic!) nepoužívají příbor! Naštěstí se v Madzilaborcích našel dostatečný počet uvědomělých gurmetů a mistrů stolní etikety z řad rodičů, který zpovzdálí bystře zhodnotil, že sabotérské jádro perfekcionistického celku se – nepřekvapivě – skrývá v temných stokách romských civilizačních vzorců. Jiné přičinlivce pak bryskně napadlo řešení: přidělíme romským čuňátkům gádžovskou asistentku, která je bude pozorovat přímo v akci a případné defektní móresy včas zkoriguje. A protože se koneckonců bude jednat o jakýsi nácvik – sérii zkoušek takřka divadelních – vyhradíme dětem za daným účelem pro jistotu zvláštní místnost za plentou, aby se bombastický efekt „vidličkové premiéry“ nedejbože neprolákl příliš brzy.
Má úleva, že se situace pohotově řeší, nebyla však dosud úplná. „Skutečně se k medzilaboreckým prvňáčkům podařilo sehnat odpovídajícího profesionála?“, vrtalo mi neustále hlavou. Jde tu koneckonců o naprostý základ – grunt – na němž se pak, vrstvu po vrstvě, vystaví celá lidská osobnost. Neuřízne-li si takový školák delikátně řízek už nyní, jak pak bude v dospělosti fungovat ve společnosti? Jak bude komunikovat s vrstevníky, navazovat partnerské vztahy, platit daně, sportovat, vychovávat zodpovědné občany z vlastních dětí?! Takto jsem se tedy trýznila, berouc na sebe veškerou občanskou tíhu české společnosti, když vtom se stal bez nadsázky malý zázrak – sám bůh Internetu mi naznačil cestu a nabídl opatření ještě propracovanější a dokonalejší.
Narazila jsem totiž shodou okolností na článek giganta české etikety, Ladislava Špačka, jehož titul zněl „Když za sebe nechá muž zaplatit? To je vrchol buranství!“, a v němž se objevuje celá desítka přímých a konkrétních instrukcí z oblasti stolování a s ním spjaté etikety, které zajistí, že nedojde k faux-pas, respektive poskytují normativní vodítka pro případy, kdy k nezvratným přešlapům již došlo. Po přelouskání celého článku pak už nebylo nic snazšího, než přijít s konečným řešením. Je třeba bezodkladně iniciovat specializovaný několikadenní workshop-seminář, vedený samotným Mistrem, jehož by se – pochopitelně v místnosti specielně k tomu vyhrazené – měli povinně zúčastnit všichni obyvatelé Medzilaborcí s dětmi ve školním a předškolním věku. Programu samotnému by předcházelo důkladné šetření přímo „v terénu“ – neboli v prostředí rodin – jehož cílem by bylo shromáždit data o stravovacích návycích místních. Přezkoumával by se zejména adekvátní zasedací pořádek u stolu (předpokládám, že barbarská ohavnost typu stravování u televize nepřipadá u Medzilaboreckých vůbec v úvahu), důsledné povstávání mužů v případech, kdy paní domu odchází k plotně, příbor odložený na pozici čtvrté hodiny ve chvíli, kdy je dojedeno a pochopitelně především návyky dětí (tip: zvýšenou pozornost je třeba věnovat vhodné konzumaci následujících potravin: spaghetti, kečup, chléb s jamem, palačinky, kakao). Po řádném vyškolení by pak následovala generální večeře v budově místního kulturního domu, kde by zvláštní inspektoři, pochopitelně v civilu, bodově hodnotili předvedené výkony. Ti z testovaných, kteří by případně neprošli špačkovsko-medzilaboreckým sítem, by byli od ostatních na další měsíc odděleni k povinnému rekvalifikačnímu kurzu v místní maštali, pod supervizí Ondřeje Havelky and the Melody Makers.
Pokud by se tenhle velkolepý projekt skutečně podařilo zrealizovat, upokojila by se snad konečně i moje duše, u vědomí, že se vše vrací do starých dobrých kolejí dob mého dětství. Z té doby si ostatně také živě vybavím kasárenskou příhodu mého tatínka: celá vojna se tehdy z plna hrdla řehtala improvizovanému skeči dvou vojínů – později proslulých divadelníků – kteří, s pusami plnými mimořádně chutné hrachové kaše a s kamennou tváří předváděli scénku vybrané společenské konverzace na příhodná kulturní témata – přičemž žlutá hrachová sprška jim při tom nekoordinovaně stříkala na všechny strany.
Jak děti, tak vojíni obehnaní drátem totiž moc dobře vědí: tam, kde se nedaří kultuře vnitřní, často nezbývá, než zakrýt řehtající se ústa bělostným ubrouskem.
Autorka je romistka a hungaristka
