Týna Trnková, recenze: Život a smrt v Tanvaldu - časosběrný experiment, který se vyplatil
Na začátku března odvysílala Česká televize v rámci série Český žurnál
dokumentární film Život a smrt v Tanvaldu v režii Víta Klusáka a Filipa Remundy.
Film sleduje kauzu mladého muže, Ladislava Tatára, Roma, který byl v Tanvaldu
zavražděn v lednu 2012, jen pár chvil po příchodu Nového roku. Dokument
rozpoutal debatu nejen o konkrétní kauze, ale i o podobách rasismu jako
takového, silně přítomného především v severočeských městech.
Záměrem Českého žurnálu bylo sledovat důležité kauzy roku 2012, věnovat se jim
hlouběji a dlouhodoběji než je v televizních pořadech zvykem. Režisérský tandem
přišel s experimentem, který se vyplatil. Podařilo se mu zachytit kauzy, které
odhalují naši společnost ve velmi ostrém a nelichotivém světle. Pančovaný
alkohol, prezidentské volby, rasismus. Takový, který nemá podobu plešatých
pochodujících panáků, nýbrž každodenní malé nenávisti a pohrdání.
Střelba, která otřásla Tanvaldem, byla vůbec první vraždou v roce 2012.
Referovala o ní – velmi zkratkovitě – všechna česká média. Ladislav byl útočník,
provokatér, ten, co si koledoval; jeho vrah byl muž, který se bránil. Černobílé
články v novinách, černobílé reportáže a po měsíci zase jen dusivé ticho.
Střelec Jan Sieber, žijící jen o kus dál, nakonec nebyl z ničeho obviněn. Jeho
jednání bylo nutnou sebeobranou. Sebeobranou, za níž leží jeden mrtvý a jeden
těžce zraněný muž.
Jedna rodinná tragédie začala v díle Klusáka a Remundy rozkrývat problém, který nechceme vidět.
Ve ztichlé atmosféře přijížděli Klusák s Remundou za rodinou zavražděného,
navštěvovali obyvatele Tanvaldu, konfrontovali je s příběhem, na který bychom
neměli zapomínat. A tanvaldští mluvili. Z pozic přátel rodiny Tatárových,
pozůstalých, i těch s vyhraněným postojem vůči místním Romům, bez kterých by se
jim prý žilo lépe. Jedna rodinná tragédie začala v díle Klusáka a Remundy
rozkrývat problém, který nechceme vidět. Očima dvou svébytných autorů se můžeme
podívat na fenomén, který je nám většinou předestírán z druhé strany.
Podoby českého rasismu, lidé, kteří poměřují hodnotu lidského života podle
barvy kůže. Rasismus latentní i zcela nepokrytý, volání po segregaci, kritika,
ale neschopnost najít cestu ven, neschopnost zcela porozumět. Nenávist. Posměch.
Film Život a smrt v Tanvaldu není objektivní, nestranný, popisný film. Je to
polemický, místy mrazivý příběh jednoho města, v němž se situace vyhrotila k
nejhoršímu. Příběh o městě, v němž je vysoká nezaměstnanost, složité životní
podmínky, chudoba, nejistota a Romové. Je to příběh o důsledku, kterým je
rasismus. Režiséři se opakovaně pokoušejí nahlédnou také důvody, které k němu
mohou vést. Nespokojenost, nezaměstnanost, pocit ohrožení. Vyprávění o zrušených
závodech. Skládá lidskou mozaiku, v níž každý dílek reprezentuje kus chiméry
rasismu, anticiganismu.
Tanvaldští se nyní ozývají a tvrdí, že film neukazuje mnoho těch, kteří přece
nejsou rasisté. Je to očekávatelná reakce. A pokud povede k tomu, že tanvaldští
začnou o rasismu mluvit, přemýšlet a uvědomovat si, kde vlastně stojí a v jakém
městě žijí, bude to jen ku prospěchu. Paradoxně právě ten pocit „nepřítomnosti“
ve filmu může vést k zpřítomnění v reálném životě.
Tanvaldští se ozývají. Chtěli by vyvážený film, v němž někdo je rasista, někdo
není. Někdo je Rom, někdo není. Objektivita ovšem nikdy neexistovala. Většina
médií pracuje s romstvím stejně. Je to stigma. Nyní někdo stojí na druhé straně
a ukazuje, kam taková stigmatizace a živení nenávisti může zajít. Buďme rádi za
subjektivní film, v němž sami autoři hledají práh etiky, pokládají nepříjemné
otázky a ukazují nepříjemné odpovědi. Rok natáčení dal vzniknout filmu, který
můžeme stavět proti reportážím těch, kteří problémy pouze představují, namísto
toho, aby pátrali po jejich kořenech nebo řešeních.
Uplynul rok. Nakonec promluvil i střelec. Bez emocí. Chladný závěr mrazivého
dokumentu.
Po celou dobu promítání filmu jsem si kladla otázku, jak by takový film vypadal,
kdyby se ona otevřená nenávist vůči menšinám, Romům nebo tzv. „nepřizpůsobivým“,
jež vyplouvala na povrch s pochody Dělnické strany, stala běžnou. Protože
někteří „hrdinové“ se ve filmu očividně krotili. Snad právě to ukazuje, že
rasismus je něco, za co se lidé stydí. A stydět by se měli.
S článkem polemizuje Jarmila Balážová v textu Při nedostatku informací by nikdo neměl vynášet jednoznačné soudy.
