Svěřit slova papíru - počátky romské literatury v Československu
Každý z nás, kdo prošel nebo prochází českým vzdělávacím systémem, získal nebo získává kompletní proškolení v českém jazyce. Komunikace v češtině, a to jak mluvená nebo písemná, je pro nás naprostou samozřejmostí, nedokážeme si bez ní svůj život představit. Jsme více méně zvyklí česky psané knihy, časopisy nebo třeba jen statusy na Facebooku číst a zřejmě nám na tom nepřijde vůbec nic zvláštního.
Naopak pro Romy, kteří šanci vzdělávat se ve svém mateřském jazyce neměli (pokud jím byla romština), může být jeho zapisování a následné čtení téměř nadlidským výkonem. I když třeba romštinu používáte v komunikaci s rodiči, kamarády a dalšími blízkými, nikdo vás nenaučil, jak tento mluvený tok slov přepsat na papír, jak rozdělovat slova atd.
První kroky
Už z tohoto pohledu můžeme říct, že každý z romských spisovatelů musel ujít dlouhou cestu, aby překonal počáteční rozpaky při snaze o přepsání určitého příběhu ve své mateřštině na papír. První takové dosud známé snahy se objevovaly v tehdejším Československu až na konci šedesátých let 20. století (přestože první díla romských autorů v majoritních jazycích vznikaly již od konce 2. světové války). Jelikož tehdy došlo k dočasnému uvolnění komunistického režimu, který kulturní a národnostní rozmanitost znemožňoval, mohla tehdy vzniknout první organizace svého druhu u nás – Svaz Cikánů-Romů. V jeho zpravodaji, který nesl název Románo ľil (Romský list), se tak začaly objevovat první romsky psané fejetony jedné z nejstarších autorek Tery Fabiánové. Stránky tohoto časopisu se staly pro řadu Romů útočištěm. Ti začali do jeho redakce nadšeně posílat své první literární pokusy ve své mateřštině.
Svaz Cikánů-Romů byl ale na politickou objednávku přinucen svou činnost ukončit a spolu s ním pro řadu Romů zanikla možnost písemně se vyjadřovat ve svém vlastním jazyce, pro který také Svaz navrhl pravidla pravopisu. Až do sametové revoluce v roce 1989 se tak podařilo, zejména snahou romistky Mileny Hübschmannové, která autory v jejich tvorbě nadšeně podporovala, vydat jen tři sborníčky romské poezie, které byly navíc samostatně neprodejné. Projevovat romskou kulturu nebylo nadále režimem vítáno, přestože byla v první polovině 80. let umožněna činnost některých romských divadelních a hudebně-tanečních souborů.
Boom romské literatury
Se sametovou revolucí, která zásadně změnila životy všech obyvatel Československa, přišla také možnost znovu vydávat díla romských autorů. Romové byli uznáni za národnostní menšinu, čímž také jejich jazyk získal podporu ze strany státu. Začal tak vnikat bezpočet romských časopisů a novin, vzniklo nakladatelství romské literatury Romáňi čhib (Romský jazyk), které se specializovalo na čistě romská nebo dvojjazyčná vydání literárních děl romských spisovatelů. V roce 1991 bylo založeno Muzeum romské kultury a současně také studijní obor romistika při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
V dnešní době si romských autorů začínají také všímat známá nakladatelství, která sice v menší míře než v raných porevolučních letech, zato propracovaněji, vydávají jejich povídkové knihy. Překladů do češtiny se také dočkaly například knihy rakouské Romky Ceijy Stojky (Žijeme ve skrytu), kanadského Roma Ronalda Leeho (Mizernej Cigoš) nebo Matéo Maximoffa z Francie (Sudba Ursitorů).
Na následujících řádcích najdete stručný přehled některých významných romských autorů žijících a tvořících na území bývalého Československa.
Elena Lacková
(*1921 Velký Šariš, Slovensko; † 2003 Košice, Slovensko)
Elenka Lacková patří mezi nestarší romské spisovatele. Její divadelní hra Horiací cigánský tábor, kterou napsala ve slovenštině již v roce 1946, je tak prvním známým romským literárním počinem na území Československa. Tuto hru, ve které popisuje tragické příběhy Romů na Slovensku v období druhé světové války, následně se svými příbuznými roku 1948 secvičila a pro její úspěch s ní objeli celou řadu míst tehdejšího Československa.
Lacková se narodila do hudebnické rodiny žijící ve východoslovenské romské osadě při Velkém Šariši. Jako jediné dítě z osady vychodila měšťanku a později, již v dospělosti a po krátkém přesídlení s manželem do Čech za prací, vystudovala jako první Romka Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Lacková pracovala mezi Romy na Košicku jako krajská kulturní inspektorka, později se také zapojila do činnosti Svazu Cikánů-Romů. Po jeho zrušení, až do svého odchodu do důchodu, pracovala při kulturním středisku ve východoslovenských Lemešanech.
Velký úspěch zaznamenala její další divadelní hra Žužika, jež byla ztvárněna Československým rozhlasem a v roce 1985 dokonce oceněna prestižní cenou Prix Bohemia. Vzpomínková kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou se stala literárním hitem a krom velkého úspěchu u českých a slovenských čtenářů byla přeložena také do několika dalších jazyků.
Elena Lacková byla za svou oddanou práci pro Romy mimo jiné v roce 2003 oceněna prezidentem Slovenské republiky, který jí udělil Řád Ľudovíta Štúra III. třídy.
Andrej Giňa
(* 1937, Šarišské Sokolovce, Slovensko)
Andrej Giňa se narodil do malé romské osady u vesnice Tolčemeš. Jeho tatínek se živil jako kovář a hudebník a mezi Romy i Neromy se těšil velké úctě. Tomu učinilo přítrž nařízení z roku 1942, na jehož základě museli všichni Romové na Slovensku opustit své příbytky, odebrat se do lesů a tam se do konce války ukrývat před zvůlí nacistů. Po jejím skončení se tak rodina i pro drastické vzpomínky rozhodla přesídlit do Čech, za prací. Od té doby žije Andrej Giňa v západočeských Rokycanech.
Giňa se vyučil tavičem. Aktivně působil ve Svazu Cikánů-Romů až do jeho rozpuštění. Literární tvorbě se začal věnovat již počátkem 60. let, kdy se na popud svého známého, lékaře, pokusil o zaznamenání jedinečných pohádek své maminky, zdatné vypravěčky. Svou česky psanou sbírku pak zaslal tehdejšímu Západočeskému nakladatelství, které ji ale odmítlo vydat. Postupně ale začal pohádky a další příběhy Romů ze svého okolí zaznamenávat také v romštině.
Giňa po roce 1989 publikoval celou řadu svých textů v romských periodicích. V roce 1991 mu nakladatelství Apeiron vydalo povídkovou sbírku Bijav/ Svatba.
Ilona Ferková
(*1956, Rokycany)
Ilona Ferková pochází z početné rokycanské romské rodiny. Po ukončení základního vzdělání musela pro nemoc svého otce, živitele rodiny, jít hned pracovat, a tudíž se vzdát dalšího vzdělání. Na popud své matky-zpěvačky založila v 80. letech známý ženský pěvecký soubor Amare Neni (Naše tety) specializující se na staré romské písně. Po sametové revoluci Ferková pracovala jako koordinátorka v romské mateřské školce v Rokycanech. V roce 1999 za tuto činnost převzala ocenění Nadace dobré vůle Olgy Havlové.
Ve svých povídkách, které píše výhradně v romštině, čerpá z tragických příběhů Romů ze svého okolí. Ukazuje na nich, jakým způsobem se politika asimilace komunistického režimu promítala do života rokycanských Romů, a podává tak také vysvětlení určitých, pro majoritu často nepochopitelných, situací. V roce 1992 vyšla v nakladatelství Románi čhib její prvotina s názvem Mosarďa peske o dživipen anglo love (Zkazila si život kvůli penězům), v roce 1996 potom její známá sbírka povídek Čorde čhave/ Ukradené děti. Její tvorba je také zastoupená v reprezentativní antologii romské prózy Čalo voďi/ Sytá duše (2007).
Tera Fabiánová
(*1930 Žihárec, Slovensko; † 2007 Praha)
Tera Fabiánová patří k nejvýznamnějším romským spisovatelům v našem regionu. Své dětství prožila v romské osadě na jižním Slovensku. Po vypuknutí druhé světové války byl její otec odveden do maďarské armády, bratr odvlečen na nucené práce. Proto také mohla vychodit jen tři třídy základní školy. Na tuto dobu vzpomíná ve svém autobiografickém vyprávění Sar me phiravas andre škola/ Jak jsem chodila do školy (1992). Rok po skončení války celá rodina odešla do Čech za prací. Tera v novém prostředí pracovala zejména na stavbách, v zemědělství a později jako jeřábnice.
Tera Fabiánová patří mezi první autory, kteří začali tvořit v romském jazyce. Ve zpravodaji Romano ľil, jenž vydával Svaz Cikánů-Romů, jí byla vyčleněna speciální rubrika. V její tvůrčí činnosti ji intenzivně podporovala Milena Hübschmannová, která se také stala spoluautorkou jejího vyprávění pro děti Čavargoš/ Tulák (1991). Výběr z jejích básní vyšel v roce 1979 ve sborníku Romane giľa/ Romské písně a některé její prozaické texty ve sborníku Čalo voďi/ Sytá duše (2007). Široká veřejnost se mohla v roce 2000 setkat s jednou z jejích básní v pražském metru v rámci projektu Poezie pro cestující.
Tera Fabiánová získala v roce 2003 zvláštní ocenění za prózu v soutěži Roma Literary Award a v roce 2006 jí byla udělena Cena Mileny Hübschmannové za celoživotní dílo.
Erika Olahová
(*1957 Zvolen, Slovensko)
Erika Olahová se narodila na Slovensku, v současné době žije v České Třebové, kde se její rodina natrvalo usadila v roce 1965. Olahová začala publikovat v 90. letech. Ve své tvorbě se věnuje zejména krátkým hororovým povídkám, případně humorným vyprávěním, kde popisuje osobní každodenní patálie.
Erika Olahová píše česky. Její povídky vyšly ve dvou sbírkách vydaných nakladatelstvím Triáda – Nechci se vrátit mezi mrtvé (2004) a Matné zrcadlo (2007). Olahová je některými literárními kritiky označována za jednoho z největších talentů české ženské literatury.
