Sophia Dvořáková: Když zní hudba, není potřeba slov

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z posledních dní spojené s návštěvou Prahy, kde vystupovaly „naše děti”. A na začátek si neodpustím povzdech, mrzí mne, že nejsem spisovatelka nebo muzikantka – lépe bych zachytila příběh, pocity a vše, co výlet do Prahy provázelo.

Děti z vyloučených lokalit dostaly šanci vykročit na cestě ke změně… K jaké, si může každý dosadit sám, co jej napadá, to, co zrovna žije – zažít radost, dětské sny, úspěch, hrdost, společenství a jeho sílu a někdy jen cestovat autobusem za hranice obce. „Naše” děti také vyrazily, a to na cestu do Prahy, kde strávily týden. Zkoušely, vystupovaly, pracovaly na sobě, aby se ve výsledku staly součástí šedesátičlenného pěveckého souboru ČHAVORENGE a pod vedením Idy Kelarové společně předávaly to, co se naučily.

Na páteční vystoupení do Rudolfina jsem vyrazila i já. Po celém týdnu unavená a bojující s nachlazením bych raději zůstala doma, ale nešlo to… Proč? Právě pro nadšení, vytrvalost a někdy až tvrdohlavost „našich dětí”, pro jejich oči a jejich srdce. Na nádraží jsem se potkala s maminkou a sestrou jedné z dívek. Cesta do Prahy byla pro obě pravděpodobně „poprvé”, a tak jsem s nimi v rychlosti nacvičila koupi jízdenek a vysvětlila jim, kde je rozpis vlaků, jak vlaky jezdí a vše okolo cesty. Nějak jsem ve svém životě zapomněla, že se učí nejen děti, ale i jejich rodiče.

Společně jsme se vydaly na cestu, během níž u mne narůstal pocit důležitosti – stala jsem se průvodcem, takovým dědečkem v Honzíkově cestě – vysvětlovala jsem stanice, číslování míst, použití toalety, hlášení ve vlaku a spoustu dalších věcí, které nám přijdou jako samozřejmé. Na hlavním nádraží na nás čekala moje dcera, která nás na koncert doprovodila. Byla jsem ráda, mohly jsme se rozdělit, a tak nastupování na jezdíci schody a vystupování z nich se stalo jednodušším, stejně jako zakoupení jízdenky a její označení v metru. Pomáhaly jsme jim zvládat strach z cizinců a davu lidí… Cestu jsme si obohatily procházkou po Václavském náměstí s popisem míst, kterými jsme šly. Praha naše spolucestující uchvacovala, nás zase jejich nadšení a radost deroucí se přes nejistotu.

Uvítalo nás plné, krásně násvicené Rudolfinum. Plny očekávání jsme se usadily na místa a koncert Idy Kelarové, pěveckého sboru Čhavorenge a České studenstské filharmonie pod taktovkou Marka Ivanoviće mohl začít. První částí koncertu byla Má vlast Bedřicha Smetany. Hned mě napadlo po zhlédnutí názvu pásma, jak je to příhodné v období, kdy si v rámci předvolebních bojů můžeme přečíst na plakátech hesla „Kraj bez imigrantů”, kdy děti musí čelit rasistickým útokům. Jak lépe to vyjádřit, prostě krásně zvolené téma. Zpočátku koncertu mne zaskočilo, že se jedná o komentované pásmo, toužila jsem po hudbě jako celku, ale po nějakém čase jsem se přestala prát s tím, co mi je nabízeno,  a přijala jsem to. Pak se to stalo. V díle Bedřicha Smetany jsem uslyšela lidovou píseň, tóny polky, zrod, pád a bylo toho ještě mnohem víc.

Po přestávce doplnil filharmonii pěvecký soubor Čhavorenge s Idou Kelarovou a Desideriem Duždou. Neumím popsat, co se ve mně odehrávalo. Má dcera se ke mně naklonila a pošeptala mi: „Jsem tak hrdá a ráda, že jsme tady.” Řekla to, co jsem cítila. Viděla jsem všechny ty děti a mladé dospělé, jak našli v sobě sílu být sami sebou – měli sen, budoucnost –  a já jim uvěřila. Mávala jsem „našim dětem” a nevím, jestli mě viděly. Zahlédla jsem jedno z nich plakat při písni pro otce, další vyzařovalo obrovskou radost, další se stydělo, když jsem mu mávala, a tak bych mohla pokračovat.

Zněla hudba a nebylo třeba slov. Jsem nesmírně poctěna, že jsem byla u toho, kdy děti z osad, ghett, ubytoven, z malých vesnic vystupovaly v Rudolfinu, kde se jim tleskalo vestoje. Pro tyto děti je to nová zkušenost, která se promítne do jejich vztahu k sobě samým a okolnímu světu. Pro nás to byla šance romské děti a mladé dospělé zahlédnout jinak. Je na nás všech, co s tím uděláme.

Rodičům dětí z Čhavorenge bych chtěla vzkázat: „Nezklamte své děti a ony nezklamou vás“.