Recenze: Třinácté komnaty na Nové scéně

Je tma; jen v levé části jeviště svítí žárovka uvnitř přeplněného auta. Záhy se
rozsvítí reflektory a vůz se dává pomalu do pohybu, aby za občasných
hysterických výkřiků těch, které veze, obkroužil celé jeviště a odhalil
obtloustlého mladíka, který ho po celou dobu nenápadně tlačí. Na jeviště se tak
dostává situace, která svým vyzněním připomíná klasickou kusturicovskou scénku.
Dojem je ještě umocněn prudkým rozžehnutím jevištních světel, která odstartují
živelnou akci – snad dvacítka postav vyskáče z útrob zlatého žigula, kterému
nechybí potisk parodující motivy předražených kabelek z módního domu Luis
Vuitton. A hudba může začít hrát.

Začátkem června proběhla na Nové scéně Národního divadla ve spolupráci s Goethe
Institutem dlouho očekávaná česká premiéra mezinárodního tanečního projektu Open
for Everything choreografky argentinského původu Constanzy Macras. Ta ke svému
německému profesionálnímu tanečnímu souboru DorkyPark vybrala celkem sedmnáct
Romů, kteří vzešli z castingů v několika místech Česka, Slovenska a Maďarska. S
těmi potom na tomto ojedinělém projektu pracovala tři měsíce.

Stominutové představení artikuluje zejména předsudky a stereotypy, jež vyčleňují
Romy napříč různými zeměmi ze společnosti. I přesto, že romští umělci ztvárňují
podobně jako profesionální tanečníci epizodní minirole, vystupují na rozdíl od
nich v představení sami za sebe. Macras, která ve svých dílech často využívá
síly lidských vzpomínek, se tak podařil její prvotní záměr.

Přiměla své romské herce, aby se otevřeli divákům i sobě samým. Vyslechneme
si tak například příběh Fatimy, která ještě na počátku projektu vystupovala pod
jménem Rajmond a ke změně pohlaví se rozhodla teprve nedávno. Svěřuje se se svým
vnitřním bojem, s průběhem hormonální léčby i chirurgickou změnou pohlaví,
kterou se chystá zanedlouho podstoupit. Jiná z dívek zase popisuje, jak v útlém
věku otěhotněla. Její partner se stal záhy závislým na drogách a jejich vztah
později zkrachoval. Právě tyto momenty jsou na celém projektu nejsilnější, činí
totiž radikální řez napříč plejádou humorných historek a minikomedií a přinášejí
potřebnou katarzi. Dojem kazí jen značná strojenost některých interpretů, kteří
své příběhy odříkávají, jako by je četli z papíru.

Není se co divit, většina z nich nemá žádnou jevištní průpravu a Open for
Everything je jejich prvním profesionálním projektem.
Přestože je počin Constanzy Macras obdivuhodný a jedinečný, představení místy
poměrně drhne. Komické a skvěle propracované momenty střídají ty slabší až
směšné. Za zpěvu tesklivé romské písně nejmladší z umělkyň se tak jeden ze členů
skupiny DorkyPark například zmítá v přehnaně dramatických kreacích, pohybujících
se na hranici tanečního klišé.

A takových míst Open for Everything nabízí více. Macras ale jindy naopak
trefně a vkusně pracuje s předsudky a stereotypy, které majoritní společnost o
Romech bezesporu má, zatímco nezapomíná ani na laskavé strefování se do řad
Romů, případně na parodie romanticky smýšlejících antropologů a romistů, kteří v
romských osadách objevují skrytou Ameriku.

Jako nejvíce problematickou vidím značnou roztříštěnost celého díla, jež je
tvořeno z jednotlivých komických či dramatických situací, které jsou jen (ač
perfektně odvedenou) výplní silných výpovědí romských interpretů a přehlídkou
skvělých tanečních nebo pěveckých dovedností. V porovnání s řadou dalších
uměleckých projektů, které jakýmkoliv způsobem tematicky vycházejí z romského
prostředí, je ale dílo Constanzy Macras průkopnické.

Otázkou zůstává, zda máme při jeho sledování vnímat jen jeho humanistický
rozměr, odpoutání autorky od romantické představy svobodného Cikána, kam řada
jiných projektů sklouzává, a kvalitní výkony interpretů, nebo jestli tento dojem
kazit úvahami o jeho formální podobě a celkovém vyznění. Tuto otázku jsem měl na
paměti jak po celou dobu sledování představení, tak při psaní tohoto textu. Není
snadné na ni najít uspokojivou odpověď.