Nejsme rasisti, ale... vlastně jo. A pěkně nechutní!
Stranou mediálního zájmu zůstává zásadní výstava mapující rasismus a
xenofóbii, které dodnes přetrvávávají v české společnosti. A to i
přesto, že stav, jaký výstava zachycuje, bije do očí. Kupodivu zapadlo
i prohlášení předsedy Výboru pro odškodnění romského holocaustu v České
republice pana Čeňka Růžičky na křestu knihy Tábor smrti v Letech, že
pozemky, na nichž stojí prasečí farma, znevažující pietní místo
romského holocaustu, dosud vlastní rodina Schwarzenbergů, která koncem
30. let zneužívala Romy z lágru v Letech k otrocké práci na svém
panství. Je to náhoda, nebo další důkaz systematického ututlávání
zločinů, kterých se Češi na Romech dopouštěli a dosud dopouštějí?
Technická 6, Praha 6
Výstava je otevřena do 15. ledna
Touha po lynči
Název
výstavy Xenofília znamená „chorobnou zálibu ve všem cizím. Ironicky tak
poukazuje na opačný pól, k němuž tíhne část současné české společnosti
– xenofóbii a její nejbližší příbuzné: anticiganismus a rasismus.
Výstava
osmnácti antifašistických umělců a skupin složená z instalací, videí a
grafického designu v pražské Galerii Národní technické knihovny je, jak
uvádějí její tvůrci, prostým nastavením zrcadla společnosti, v níž za
fasádou normality, slušnosti a pořádkumilovnosti probublává touha po
krvi a lynčování.
Jde zároveň o historicky první soubornou
výstavu v České republice, která přibližuje zdejší angažovanou
antifašistickou uměleckou scénu, jež chce ukázat, že „mnohým z nás
nejsou lhostejné snahy svést zodpovědnost za neutěšenou ekonomickou
situaci a ideovou vyprázdněnost české společnosti na ty, kteří jimi
trpí nejvíce – lidi na okraji“.
„Neděláme výstavu o Romech ani jiné
menšině. Děláme výstavu o tom, jak aktivní lidé od výtvarných umělců po
grafiky a aktivisty zasahují do veřejného prostoru a upozorňují na
rasismus v české společnosti,“ shrnul smysl výstavy jeden z pořadatelů
Vladimír Turner pro Radio Wave.
Maringotka místo Václava
Je
třeba upozornit, že pokud se na výstavu vypraví průměrný český
človíček, ovlivněný všudypřítomnou nedůvěrou a nenávistí k Romům, který
začíná své xenofobní argumenty okřídleným alibistickým rčením „Nejsem
rasista, ale…“, hrozí mu vážný psychický šok. Jednotlivé exponáty i
celkový kontext výstavy totiž působí natolik autenticky a intenzivně,
že se může lehce stát, že dotyčný praktikující xenofob vezme nohy na
ramena a s bušením srdce si otluče svou (holou) hlavu o sklo. Jenomže
zakuklené české rasisty charakterizuje mimo jiné tvrdohlavý nezájem
naslouchat jiným argumentům, takže obava o jejich duševní otřes je
nejspíš lichá.
Je ovšem třeba poznamenat, že i průměrně tolerantní Čech
může pod tíhou na výstavě přítomných důkazů českých předsudků,
neznalosti a z nich vyplývajících zvěrstev páchaných na Romech vlastně
po celou českou historii až do dnešní doby, propadnout stavu blízkému
beznaději a depresi. Pokud to snad v některých případech budou stavy
očistné, bude to jenom dobře pro všechny zúčastněné.
Hned u vchodu
návštěvníka zmrazí rozměrná, několikametrová instalace Lexa Peroutky s
názvem Till The Last Drop (Do poslední kapky). Jde o záměrně prostou pevnostní strukturu z lešení a pytlů naplněných pískem,
která metaforicky odkazuje k poznání, že agrese, jejíž příčinou je
snaha o sebeidentifikaci a vymezení se proti „těm druhým“, je v lidské společnosti historicky přítomná.
V kontrastu k této hrozivě
působící projekci našeho xenofobního já, zaujme útulná výstavka
fotografií ze soukromí romských rokycanských rodů. Když si ji
prohlížíte, máte pocit, jako byste listovali v rodinných albech a
jejich osudy před vámi vyvstávají prostřednictvím jednotlivých výrazů
tváří, stylu oblečení i zařízení domácností. Projekt připravil Lukáš
Houdek za použití rozsáhlého archivu shromážděného paní Květou Tůmovou.
A to už jste vtaženi do víru energie, která pulsuje v prostoru mezi
jednotlivými exponáty: fotografiemi z happeningu performera Milana
Kohouta, který při každém setkání s romským občanem demonstruje radost
tím, že ho políbí, nebo sžíravě ironického sítotisku autora Punx23, na
němž romská maringotka nahradila na piedestalu na Václavském náměstí
sochu sv. Václava.
Rasismus „slušňáků“ i deprivantů
Zatímco
projekty Michaely Spružinové, Tomáše Rafy a další happening Milana
Kohouta Obrana bílé kultury (inscenované fotbalové utkání na náměstí v
Kroměříži, v němž přizvaní romští kluci kopali míčem namočeným v černé
barvě na Milana Kohouta v brance tak dlouho, dokud jeho původně bílý
dres nebyl černý, skončilo neslavně poté, co romské fotbalisty, které performer
pozval do kavárny, odmítli kvůli rasistickým předsudkům vpustit
dovnitř) představují snahy na pomezí akčního umění, sociálně
integrujícího aktivismu či workshopu, v improvizovaném promítacím sále
je bez obalu ukázáno, jak to vypadá, když všechny snahy o dialog
selhávají a jde pořádně do tuhého.
Projekce dokumentárního filmu s
názvem „161>88“, mapujícího vývoj a historii českého
antifašistického hnutí od konce 80. let až do roku 2011, je zážitkem
pro otrlé. Dobové záběry, doplněné o komentáře Jakuba Poláka, Ondřeje
Slačálka a dalších, seznámí diváky s
rasistickými vraždami první poloviny 90. let, protesty proti Sládkovým
republikánům, boji s rasistickými chuligány nebo Národním odporem, až k
protiromským demonstracím nedávné doby.
A atmosféra dále houstne a
klesá na bod mrazu, když vystoupáme po strohých betonových schodech do
patra galerie. Obluda xenofobie nás obklopuje a dusí , zjevuje se před
námi v nejrůznějších a postupně i v nejhrůznějších podobách – od
přízemního rasismu tzv. slušných lidí až k pouličnímu násilí neonacistických
deprivantů. Jejich bizarní zálibu ve značkovém oblečení od výrobců
spojených s neonacistickou scénou (Thor Steinar a další), jejichž
prostřednictvím se identifikují s rasismem, aniž by porušovali zákon,
si vzala ve svých provokativních videích na mušku Barbora Šimková.
Šokující
je i video izraelsko-íráckého umělce Shlomi Yaffeho, který se během
několika minut změní z obyčejného člověka v hrůzu budícího nácka.
Hořkou pointou přitom je, že všechny propriety své hrůzné proměny od
oblečení až po ozdoby a zbraně zakoupí zcela legálně od Vietnamců v
pražské Holešovické tržnici. Neméně znepokojující je i screenshot
performerky a antifašistky Tamary Moyzes z jejího nedobrovolného
profilu na neonacistickém webu, zabývajícím se monitorováním
protifašistických aktivistů, ale také veřejně činných gayů, či levicově
smýšlejících občanů.
Hodně autenticky v kontextu výstavy působí
grafický design české radikálně antifašistické a anarchistické scény
včetně kolekce věstníku českých anarchistů A-Kontra nebo široké nabídky
plakátů, placek a samolepek (například s vydařeným heslem Cikáni
nemůžou za vaše posraný životy), které si více či méně vyjevení
návštěvníci houfně kupují, aby se alespoň takto symbolicky vyhranili
proti všudypřítomné xenofobii, jejíž jsou svědky.
Výstava jako manifest
„Byla
to nenávist k Romům, která už nejspíš na dobro opustila tradiční
hájemství zaplivaných čtyřek jako vděčný námět k potlachu a v
posledních třech letech se zneklidňující samozřejmostí rozlila do
ulic českých měst, která nás dovedla k potřebě zareagovat i jinak než
jen přímým vyjádřením solidarity s uraženými a poníženými, do nichž si
každý s gustem kopne,“ uvádějí kurátoři výstavy Barbora Šimková, Milan
Mikuláštík a Vladimír Turner, který je zároveň nekonvenčním uměleckým
manifestem.
Výstava Xenofilia je podle nich jednou z dalších forem
odporu, tentokrát na uměleckém poli. Kurátoři si uvědomují, že tato
forma aktivity jen těžko může změnit smýšlení davu skandujícího „chceme
vaše dávky“, nebo „pojďte mezi nás, zabijeme vás,„ které se se smutnou
pravidelností ozývá v ulicích severočeských měst. Je pro ně podle
jejich slov ale i svéráznou psychoterapií – způsobem, jak se vyrovnat s
dobou, která se znovu a stále rychleji fašizuje.
„Sledujeme-li dnes
český mediální prostor, můžeme přímo hmatatelně cítit růst animozit a
intolerance. Jedním z nejčastějších cílů iracionální nenávisti se
stávají ti, kteří se sami mohou jen obtížně bránit – chudí, sociálně
vyloučení a především etnické menšiny. Ti, kteří se, velmi často ne
vlastní vinou ocitli na existenčním dně, bývají vedle své nelehké
situace také terčem útoků frustrovaných spoluobčanů a vypočítavých
politiků. Výstava Xenofilia je generační výpovědí těch, kteří se s
touto situací odmítají smířit.
Tábor smrti v Letech
Velice
důležitou součástí výstavy je prezentace dokumentů týkajících se
romského koncentračního tábora v Letech u Písku, kterou připravila
Antifašistická akce. Dokumenty jako například žádosti, rozkazy, úmrtní
listy a trestní protokoly vězňů tábora v Letech pochází z Oblastního
archivu města Třeboň a Národního archivu na pražském Chodovci. Ty jsou
symbolicky doplněny videem studentky UMPRUM Evy Jaškové, která se
pomocí služby Google streetview vrací do dnes opuštěné oblasti Ostravy
– ulice Přednádraží, která byla dříve obývána chudými romskými občany.
Ti ji však navzdory solidárním akcím aktivistické veřejnosti byli
nuceni proti své vůli opustit. Tento nedávný „exodus“ Romů z lokality,
kterou dlouuho obývali, a kde se cítili jako doma, získává v kontextu
výstavy nový, hrozivý rozměr.
Výmluvná je i kolekce textových
projevů a výroků českých politiků, veřejných činitelů, monarchů napříč
dějinami (Od Karla IV, přes Marii Terezii až po Sládka, Řepkovou, Čunka
a Okamuru), které s děsivou prostotou zachycují staletou historii české
xenofobie vůči romské menšině. Jejich autorem je umělec a grafický
designér vystupující pod přezdívkou Smyslov.
V průběhu výstavy se
uskutečnila také přednáška a prezentace nové knihy novináře Paula
Polanského Tábor smrti v Letech, zabývajícího se historií tohoto
koncentračního tábora, následovaná bouřlivou diskuzí, během které vyšly
najevo neuvěřitelné skutečnosti. (videozáznam diskuse je zde) Autor knihy ji
předznamenal větou, že vepřín v Letech je bohužel skutečným památníkem
toho, k čemu tam došlo, památník nikoli pouze historický, ale bohužel i
symbol toho, jak Češi dosud o Romech uvažují.
Důkazem je mimo jiné
alibistický přístup všech českých vlád včetně té dnešní. Publikaci
knihy se dlouho dařilo nejrůznějším vlivným kruhům zabránit, a to
hlavně proto, že historická fakta v ní zveřejněná vrhají – mírně řečeno
– nepříznivé světlo na otce knížete Karla Schwarzenberga a předky
exprezidenta Václava Havla.
Čeněk Růžička, který vidí jistou
naději na nápravu v práci aktuálně fungující vládní komise zřízené ve
věci tábora v Letech, jejíž je členem, nicméně v reakci na opakované
dotazy přítomných prozradil, že zásadním problémem je dodnes nedostatek
financí na vykoupení a zrušení prasečí farmy na místě koncentráku,
stejně jako šokující skutečnost, že půda, na které tábor stál, a na
které dosud páchne prasečák, patří podle jeho informací stále právě
rodině Schwarzenbergů.
Skutečnost, že česká vláda, Poslanecká
sněmovna, Senát ani česká občanská společnost do dnešního dne nebyly
schopny ani ochotny zajistit pietní místo odpočinku romských obětí
masových vražd, je sama o sobě o trvající xenofobii dostatečně
vypovídající a do nebe volající. Je neméně odsouzeníhodná a odporná,
než puch prasečích exkrementů, který se nad bývalým koncentračním
táborem, zřízeným a řízeným z české iniciativy, dosud vznáší.
FOTOGALERIE
