Klapka: Magnuskův přešlap potřetí (Bastardi 3)
Není obvyklé, aby poslední díl filmového cyklu byl zároveň autorovou
prvotinou. Fakt, že je závěrečný díl bastardí trilogie Magnuskovým režijním
debutem, může být pro leckoho překvapením: autor scénáře totiž i o předchozích
dvou dílech hovoří jako o svých filmech. U prvních dvou je však podepsán pouze
pod scénářem, režie se ujali Petr Šícha (Bastardi, 2010) a Jan Lengyel (Bastardi
II., 2011). A není to jediný husarský kousek, který se mladému tvůrci Tomáši
Magnuskovi povedl. Filmová trilogie „Bastardi“ patří mezi nejdiskutovanější a
nejkontroverznější české filmy poslední doby. Závěrečný díl Bastardů je raritou
ještě po další stránce: jako herci v nich účinkovali hned dva senátoři, Tomáš
Töpfer a Petr Pakosta, a protože se premiéra filmu konala v době vrcholící
volební kampaně, v níž se oba snažili obhájit své křeslo, můžeme tento film s
trochou nadsázky považovat za zřejmě nejdelší klip letošní předvolební kampaně.
Jak se třicátníkovi s průměrným intelektem, bez vzdělání a zkušeností v oboru
filmové tvorby podařilo prorazit ve světě filmu? Jak je možné, že se mu podařilo
do filmu s pochybným příběhem a potenciálně rasistickým scénářem obsadit i celou
řadu zvučných jmen? Je nesporné, že má charisma, jímž dokáže – možná jen dočasně
– okouzlit a přesvědčit…
Je to autor zaujatý, tvořící – podle svých vlastních slov – angažovaný film,
jímž chce napomoci prosazení svých názorů na inkluzivní vzdělávání a zabránit
rušení zvláštních (praktických) škol. Všechny příběhy, které mají podle tvrzení
autora svůj předobraz v reálných událostech, k nimž došlo na několika různých
školách, jsou však zhuštěny v čase a vměstnány do prostoru jediné školy na malém
městě. Tím vzniká děsivý obraz zvláštní školy jako jakéhosi inferna, kde slovník
žáků je natolik drsný, že by se červenal i Bukowski, toalety slouží především
jako místo k uspokojení sexuálních potřeb a šikana je na denním pořádku. To, že
obětí je vždy nevinné dítě světlé pleti a útočníci jsou zpravidla snědí a
černovlasí, asi netřeba zdůrazňovat. V takovém prostředí pochopitelně nemá ani
smysl uvažovat o nějakém pokusu o vzdělání, školní výuku je třeba především
přežít (když máte štěstí, nevrazí vám kamarádi vteřinové lepidlo do zadku),
dlouhou chvíli si žáci zkracují například sledováním porna v učebně výpočetní
techniky. Proto není problém, když chybějícího učitele zastoupí uklízečka. Jeho
práci zvládne přeci hravě.
Film otevírá brutální scéna vraždy, jejíž dramatičnost je ještě podtržena ledově
klidným, rozvážným a mírně hloubavým výrazem učitele Majera. Kdo viděl předchozí
díly trilogie, marně přemítá, proč zavraždění chlapci ožili. To se však záhy
vysvětlí – vše byl jen zlý sen, do něhož se vkradla vzpomínka na krutou pomstu.
Další vzpomínky se již vracejí v bdělém stavu a tvoří podstatnou část filmu.
Zatímco škola řeší své „každodenní“ problémy s nezvladatelnými žáky a šikanou na
jedné straně a nedostatkem pedagogů na straně druhé, učitel Majer (Tomáš
Magnusek) prchá a skrývá se před zákonem. Během náhodných setkání, kdy se hrozba
z jeho prozrazení stává skutečností, vychází najevo, že místní lidé s učitelem
sympatizují a jeho hrůzný čin schvalují jako legitimní reakci na vraždu Majerovy
sestry.
Protrpíme-li se samoúčelně brutálními a vulgárními scénami až do závěrečné části
filmu, dočkáme se nechtěně komických průpovídek vyšetřovatelů, kteří zřejmě
tráví veškerý volný čas sledováním amerických detektivních seriálů: „Dříve nebo
později udělá chybu. A my ho dostaneme.“ A skutečně, poté, co se Majer dočte o
smrti svého dědečka (Pavel Landovský), mají už kriminalisté snadnou práci:
stačí, když si na uprchlíka počkají na hřbitově. Ten tuší, že se žene do pasti,
zprvu váhá, úcta k zemřelému je však nakonec silnější než pud sebezáchovy. Z
jakéhosi absurdního důvodu cestou na hřbitov sebere psa, snad aby byl ještě více
nápadný, a pak se již film chýlí ke svému vyvrcholení: úprk a šílená honička s
policií, při níž je Majer v závěru obklíčen a dopaden na kruhovém objezdu. K
incidentu se náhodou (!) připletou Majerovi rodiče, kteří scénu sledují s
tragickým výrazem ve tváři.
Magnusek chtěl poukázat na to, jak jsou některé
děti kruté, ale namísto toho ukazuje české zvláštní školy v celé jejich ubohosti
Majer je zatčen; převoz k soudu autor využil k vytvoření další „hitové“ scény:
skupina Romů se bouří a pokouší se přelézt do budovy soudu přes plot (jako
obyvatelka města, kde se tato scéna natáčela, mohu potutelně dodat, že všichni
místní dobře vědí, že hlavní vchod je z druhé strany), a když se jim to nedaří,
pokouší se alespoň zdemolovat policejní auto. K soudu se vydává i spořádaná
skupinka krátkovlasých mladíků v tradičních neonáckovských stejnokrojích, ti se
však rozdivočelých Romů zaleknou a urychleně odcházejí. Zda se jim podařilo
najít hlavní vchod, nevíme.
Následné soudní líčení je nejslabší částí filmu a je bohužel i špatnou vizitkou
autora scénáře. Tam, kde má autor prostor excelovat a ukázat svůj um v brilantně
krojených promluvách, uchyluje se Magnusek k bezradnému kroku – namísto slov
hlavních aktérů zní pouze doprovodná hudba. Scéna se vleče neúnosně dlouho,
dokud diváky nepřijde zachránit Jan Tříska v roli advokáta – zřejmě jediný
skutečný herec na plátně. Tomu již Magnusek-scenárista dopřeje hlasu, ani na
tomto místě se ale nezdrží zcela zbytečně expresivních vulgarit. Soudní líčení
přináší katarzi: občané města se přidávají na stranu učitele, který se rozhodl
vzít spravedlnost do svých rukou a zavraždil tři děti jako pomstu za smrt své
sestry. Vražda podle jejich chápání práva není v tomto případě zločin a Majer by
měl být osvobozen.
Happyend se však nekoná: zvláštní školy jsou nařízením ministerstva školství s
okamžitou platností zrušeny. Nastává tak mírně absurdní situace, kdy uprostřed
školního roku, během školního dne, učitelé odvádějí jednotlivé žáky ze zvláštní
školy do běžných škol. Romský chlapec vzbudí ve třídě složené ze samých
světlovlasých dívenek (!) mírnou paniku, ale i zvědavost. Závěr filmu přináší
explicitně vyjádřené ponaučení: nesmíme nečinně přihlížet zlu! A podprahové
sdělení: jinak snědí mladíci nepřestanou ubližovat světlovlasým dívkám.
Tomáš Magnusek chtěl v trilogii poukázat na to, jak jsou některé děti kruté, a
upozornit na nebezpečí, které podle něj znamenají plány na zrušení
zvláštních/praktických škol. Inkluzivní vzdělání by se podle něj mělo týkat
pouze tělesně, případně mentálně postižených, nikoli dětí ze sociálně
vyloučených lokalit či dětí jinak po sociální stránce hendikepovaných. Zde je na
místě citovat, co autor na dané téma uvedl v rozhovoru pro internetovou televizi
MVTV.cz: „To jsou někdy takový typy – ne všechny samozřejmě – ale někdy jsou to
opravdu typy velmi složité – chováním, celkovým sestavením osobnosti… A on vám
stačí v tý třídě jeden takovej bastard, a co vám s tou třídou udělá, je
neskutečný. Teď se ruší školy, když dáme do třídy dvacet běžných dětí a k nim
pět dětí ze zvláštní školy, z nichž dva budou bastardi jako hrom, k tomu tam
budou děti s menším mentálním nebo zdravotním postižením… A teď si v tý třídě s
třiceti žáky učte.“
Magnusek však – snad nechtěně – umožňuje divákovi i jiný úhel pohledu. Chtěl
poukázat na to, jak jsou některé děti kruté, ale namísto toho ukazuje české
zvláštní školy v celé jejich ubohosti: do očí bijící nepoměr romských a
neromských dětí, nekvalifikovaní učitelé, kteří svou práci neberou vážně
(učitelka má puštěný mobil při výuce, klidně opustí třídu kvůli telefonátu, v tu
dobu ve třídě dochází k šikaně), suplování, během kterého vede hodinu uklízečka,
používání tělesných trestů… Česká společnost v celé své odpornosti. Odpudiví,
zpocení, obtloustlí chlapíci, stárnoucí, zakomplexované ženy. Ani jediný člověk,
z něhož by byla cítit aspoň špetka naděje, špetka energie.
Tvůrci se urputně brání obviněním z rasistického vyznění filmu a z rasistických
názorů; jejich argumenty jsou však chabé; to, že Magnusek učil na zvláštní škole
a jeho žena je údajně poloviční Romka coby důkaz absence rasistického – či
přesněji anticiganistického – uvažování nestačí. Nejlépe se o tom přesvědčíme za
pomoci biblického „po ovoci poznáte je“: množství a obsah anticiganisticky
zaměřených příspěvků v diskusích k filmu je zarážející; nechybí ani návrhy na
plošnou likvidaci celého etnika (s mnoha souhlasnými názory). Na serveru
youtube.com je nejpopulárnější scéna z filmu ta, kde se učiteli Majerovi podaří
zesměšnit romského otce.
VIDEO
