Jan Mihaliček k výstavě fotografií z romských osad: Romové jsou vnímáni společností jako hrozba, je to hloupost

V prostorách Galerie hlavního města Prahy je k vidění výstava uskupení 400 ASA: Prostě dokument. Jedním ze sedmi vystavujících je i Jan Mihaliček, který těsně po Mezimárodním dnu Romů virtuálně představil soubor svých fotografií z romských osad na Východním Slovensku.

V souvislosti s pandemií koronaviru upozorňuje na to, že momentální postavení Romů v osadách je velmi složité, protože na ně společnost nahlíží jako na jistou hrozbu. “Někteří novináři nebo politici z toho chtějí těžit kapitál a vypouštějí zprávy, že tam je nějaké riziko,” říká Mihaliček a dodává, že je to nesmysl.

Připomíná, že je v osadách komplikované dodržovat základní hygienické pravidla nejen kvůli velké koncentraci lidí na jednom místě. “Většinou v těchto osadách, kde já jsem fotil, tak byl problém s vodou," uvádí Mihaliček a jako příklad dává osadu v Trebišově, odkud jsou i jeho fotografie, kde je víc jak 7 tisíc Romů na jednom místě s jednou studnou a bez kanalizace.

Přestože je v současné chvíli situace mezi Romy komplikovaná vyzdvihuje fakt, že i oni se zapojili do pomoci během pandemie. “Mám zprávy, že i Romové se zapojili do šití roušek a dodávali uvnitř své komunity roušky těm nejpotřebnějším. Jejich chování v podstatě kopíruje chování většinové společnosti všude v Evropě a u nás v našich zemích, jak v Čechách tak i na Slovensku,” upozorňje fotograf Jan Mihaliček.

Výstava 400 ASA: Prostě dokument… nahlíží do života různých společenských skupin a přibližuje jimi utvářená prostředí. Exponáty obohacuje projekce dalších ukázek tvorby. Drží se vždy jediného cyklu, vybraného ze souběžných pracovních programů zúčastněných fotografů. 

Fotografické začátky Jana Mihalička spadají do doby před rokem 1989. Fotografoval především komunitu kolem československého skateboardingu a snowboardingu a od roku 1987 spolupracoval s několika samizdatovými projekty. Od prosince 1989 působil jako fotoreportér Lidových novin. Fotografoval nejen v Československu, ale i v mnoha dalších zemích světa. Po odchodu sovětských vojsk procestoval s Jaromírem Štětinou Afghánistán, aby vytvořili sérii reportáží, jimiž jako první odhalili do té doby nepotvrzenou existenci ruských zajatců z afghánské války v Pákistánu. Prvních humanitárních cest do válečné Jugoslávie a do Náhorního Karabachu se zúčastnil s Nadací Lidových novin, z níž postupně vznikla respektovaná organizace Člověk v tísni. V roce 1994 patřil k členům přípravného týmu zpravodajského časopisu Týden a byl jedním z jeho fotografů. Za reportáž ze zatopené Ostravy v roce 1997 získal 1. cenu v soutěži Czech Press Photo.

Na začátku nového tisíciletí přešel do svobodného povolání a jako freelance fotograf pracuje dodnes. V současnosti se zabývá sociální tematikou jako fotograf i jako kameraman. Volnou fotografickou tvorbou rozvíjí především klasický černobílý dokument v duchu tradic humanistické fotografie.