Romská intergace je dlouhodobým dluhem maďarské společnosti-rozhovor s producentem Andrásem Muhim
Film „Nic než vítr” (Csak a szél) je inspirován sérií vražedných protiromských útoků. Vzpomenete si ještě, kdy jste se o oněch událostech dozvěděl a jaká byla Vaše „vnitřní” reakce? Cítil jste, že by bylo potřeba, aby někdo téma zpracoval?
V produkci studia Inforg vzniklo v minulosti pěkných pár filmů s romskou tematikou, přesto zpráva o sérii vražd šokovala nejen mě, ale i všechny mé přátele a známé. Jak se stalo, že věci dospěly až sem? Tuto a podobné otázky si tehdy kladli lidé navzájem. Byli jsme tenkrát zrovna ve fázi postprodukčních prací na filmu Womb, což je nádherný vysokorozpočtový romantický snímek v evropské koprodukci. Fenomén lidského klonování v něm tradiční milostnou tematiku obohacuje o zcela netušené dimenze. Režisér Bence Fliegauf, který tehdy žil skoro dva roky v Berlíně, mi po projekci téměř hotového Wombu ukázal synopsi k „Nic než vítr”. A dodal, že z pozice režiséra a intelektuála cítí povinnost se k tém vraždám vyjádřit. Musím říct, že za celou svou producentskou kariéru jsem zažil jen málo podobně působivých okamžiků.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Pouhý maďarský vítr Nic než politika aneb spletité pozadí vzniku rozhovoru o filmu Bence Fliegaufa
Navštívil štáb před natáčením místa, kde se tragédie odehrály? Zaujalo Vás situační specifikum, usiloval jste o ztvárnění konkrétního příběhu, nebo jste měl na mysli nějaké obecné poselství a společenskou kritiku?
Bence Fliegauf je pověstný tím, že se filmům věnuje s neuvěřitelnou pečlivostí. V souvislosti s filmem „Nic než vítr” dodám jen tolik, že byste jen těžko našli Romy obývanou lokalitu v Maďarsku, kterou on a jeho spolupracovníci nenavštívili. Byli dokonce i na Ukrajině a v Rumunsku. Místo, kde došlo k té vražedné sérii pro něj nicméně nehrálo zvláštní roli, protože bylo už od počátku zřejmé, že bezprostředním tématem filmu nebudou události z roku 2008. „Nic než vítr” je sice film inspirovaný vraždami Romů, ale kdo ho viděl ví, že autor filmu si neklade otázku, co jsou zač oni vrazi a z jakých pohnutek útočili, nýbrž otázku po charakteru společenské atmosféry, která podobné akce vygenerovala.
„To nic, to jenom větříček“ je známé Mařenčino zaříkávadlo z pohádky O perníkové chaloupce. Vnímáte atmosféru vzrůstajícího strachu a nedůvěry příslušníků národnostních menšin v současné maďarské společnosti? Jak se Vám dnes v Maďarsku žije?
Kohokoli se dnes zeptáte – ať už intelektuálů, politiků nebo lidí z ulice – každý vám na tuhle otázku odpoví, že dnešní Maďarsko se nachází ve velmi hluboké krizi. Hospodářské, mentální, morální i umělecké. Důvodem je podle mého přesvědčení, že nutnost upřímně a a sebekriticky zodpovědět otázku, kde došlo k té sabotáži politického převratu, proč se v Maďarsku nakonec nepodařilo v posledních dvaceti letech vybudovat prosperující a svobodnou demokracii, a kdo je v jaké míře zodpovědný za celkový krach, si tu lidé přehazují jako horký brambor. Já se coby filmový producent potýkám s uměleckou stránkou problému. Za deset let prošlo studiem Inforg víc než sto režisérů, vzniklo množství nesmírně tvůrčích filmů, ale autorů, o nichž bych se domníval, že mají skutečný „přesah”, a že by svými filmy chtěli aktivně a radikálně promlouvat k závažným společenským problémům, díky nimž v tuto chvíli hoří otázky související s církví, maďarskými Romy, propadem střední třídy, bezbřehou korupcí, zradou maďarské inteligence, dědictvím kádárismu a dalším – takových tvůrců jsem potkal jen hrstku. Jako výjimku bych mohl zmínit Krisztu Bódis, Ágotu Varga nebo tvůrčí skupinu Stefanovics-Végh-Kálmánchelyi a smutný fakt, že i jejich filmy, z nejrůznějších důvodů, de facto zapadly.
Jaké pocity ve Vás vyvolal bezprecedentní počin Zoltána Balogha, který nelitoval vážit cestu do Berlína za účelem sabotáže „celkového vyznění“ filmu? Kde Vy osobně vidíte dělicí čáru mezi izolovaným uměleckým aktem a angažovanou společensko-kritickou výpovědí?
Tohle bych rád upřesnil. Zoltán Balogh náš film jednak podporoval, jednak nebyl v Berlíně pouze kvůli premiéře. Paralelně s Berlinale probíhala na maďarské ambasádě romistická konference, a pokud se nemýlím, také ono nešťastné vyjádření z letáků bylo původně určeno pro ni. Zoltán Balogh se na každý pád i nadále velkou měrou podílí na romském integračním procesu – dorazil i na budapešťskou premiéru a film se mu líbil. Strategie romské integrace mimo to, pokud vím, patří k jednomu z mála projektů maďarské vlády, který uznávají i v zahraničí. To, k čemu došlo v Berlíně, byl zejména komunikační šum, který přinesl mimo jiné poučení, že nelze vést jasnou dělicí čáru mezi zodpovědností jednotlivých vlád v otázkách menšinové problematiky. Což platí čím dál víc také o filmu. V roce 2005 si Fliegauf ještě mohl dovolit natočit o drogové problematice psychedelický – nebo chcete-li, izolovaný – artový snímek Dealer. O šest let později v rámci romské tematiky už musel být – řečeno vašimi slovy – „angažovaně kritický”.
Domníváte se, že je účelné vydělit „romské téma“ jako takové z obecnějších kontextů? Máte vlastní teorii týkající se nepopiratelného faktu, že dnes na část majority působí menšinová problematika jako rudý hadr na býka? V čem spatřujete hlavní příčiny podobných frustrací?
Zůstaneme-li u filmového tématu, veleúspěšní „Cikáni” (Cigányok, 1963) Sándora Sáry nebo „Gyuri Cséplő” Pála Schiffera (1978) dokazují, že romská integrace je už minimálně půl století se táhnoucím dluhem maďarské společnosti.
Počátkem 90. let jsme natáčeli film – mimo jiné v lokalitě Hétes v Ózdu – kde se, pokud to mírně přeženu, od té doby objevil takřka každý maďarský dokumentarista a kde právě tehdy v souvislosti se zavřením ózdských hutních závodů přišlo o práci víc než tisíc lidí. Poměry, které jsme zdokumentovali, byly vskutku strašidelné. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jeden Rom křičel zblízka do kamery, že „jestli se něco nestane, cikáni se vzbouří a začnou ničit.” A nezměnilo se nic. Romská otázka, půl století zametaná pod koberec, „bouchla” ve skutečnosti teprve spolu se sérií vražd v roce 2008 a hned za ní následoval děsivý volební úspěch strany Jobbik.
To, co se děje dnes, není nic než panický shon – nejrůznější snahy politiků, občanských sdružení či umělců zjistit, pomocí jakých rychlých a účinných integračních programů by se dalo nejlépe kontrovat krajně pravicovým radikálním a exkludujícím návodům k řešení situace, které v čím dál vyšší míře přijímá také zdecimovaná většinová společnost. Situaci dobře vystihuje skutečnost, že v uplynulém roce běžely souběžně s Fliegaufovým filmem ještě další dva projekty s romskou tematikou – oba dva v první řadě v podobě integračních programů, jejichž pouhou vedlejší linií bylo filmové natáčení. Je mou povinností coby filmového producenta se na těchto projektech podílet.
S jakým typem reakcí na „Nic než vítr“ se nejčastěji setkáváte? Liší se reakce středo- a východoevropského publika zásadně od dojmů diváků mimo region?
Dosud jsme promítali film na dvou místech: doma v Maďarsku a na Berlinale. Rozdíly v reakcích byly skutečně do očí bijící. V Berlíně jsme sklidili naprosto jednohlasný úspěch. Šok diváků ve slavnostní promítací místnosti na Berlinale byl takřka hmatatelný – skutečně neměli povědomí o tom, že jen o pár set kilometrů dál panují poměry jako ze třetího světa. Doma je pochopitelně jiná situace; žijeme tu a nad romskou problematikou se tu zamýšlí takřka všichni – každý zastává nějaký názor, má zkušenost i předsudky. Bence Fliegauf musel čelit ostrým útokům z řad bloggerů už před premiérou. Mně nazývali „cikánským baronem” a jeho „romským vlezdoprdelníkem”. Kritické přijetí filmu bylo sice pozitivní, ale nijak zvlášť nadšené ani přesvědčené. Nicméně je v současné chvíli kolem našeho filmu pořádně horká půda, což je jenom dobře. Byl bych rád, kdyby film vidělo co nejvíce diváků, kdyby podnítil seriózní společenskou diskuzi, kdyby v návaznosti na něj vznikly další filmy na dané téma a kdyby s jeho pomocí už tak polarizovaná maďarská společnost konečně začala být schopná dialogu.
