Jan Kolář: Ticho, úzkost, křik
Film Je to jen vítr v únoru na berlínském filmovém festivalu získal jednu z hlavních cen. Zároveň tam představitele maďarské vlády, kteří diváky směřující na projekci pomocí letáků upozorňovali na jeho údajnou neobjektivitu, vyprovokoval k slušnému trapasu a poté v Maďarsku vyvolal rozsáhlou debatu o postavení Romů v zemi.
Jeho režisér Bence Fliegauf tak dokázal, že sociálně kritické filmy se ve snaze oslovit svým tématem co nejširší okruh diváků nemusí uchylovat k žádným uměleckým kompromisům. Je to jen vítr je ve zprostředkování svého odsudku vůči násilí a rasimu úspěšný naopak díky své nekompromisní formě a radikalitě způsobu, jakým příběh svých hrdinů vypráví.
Svoboda zvuků a klaustrofobie slov
Fliegaufovy dosavadní filmy se vyznačovaly zvláštní konstrukcí prostoru, v němž se odehrávaly. Zatímco jeho debut Houština byl snímán výhradně pomocí nekonečné série detailních záběrů na tváře jednotlivých anonymních vypravěčů, kteří se v nich jeden přes druhého zpovídali ze svých traumat, sestával hned jeho následující film Dealer pouze z tichých monotónních jízd, v nichž kamera zpovzdálí sledovala jediného hrdinu, jenž v labyrintu prázdných chodeb a pustých budapešťských ulic na bicyklu beze slova rozvážel denní dávku drog svým zákazníkům.
Patrně nejradikálnější Fliegaufův filmový projekt Mléčná dráha dospěl ve snaze zkombinovat otevřenost filmového prostoru a hranice filmového záběru nejdál: tvořilo jej jen deset devítiminutových nehybných obrazů, v nichž minimalistický děj oživovaly prolínající se zvukové plochy elektronické hudby, zpěv ptáků, křik dětí, štěkot psů, troubení lodí a údery hromu.
I nečekaná Fliegaufova odbočka do oblasti žánrové kinematografie Lůno, kde vědecko fantastický příběh nemožné lásky dvou lidí vymezoval rozlehlý horizont písečných pláží a klidného moře, jako by v sobě odrážela režisérovu tendenci stavět proti sobě svobodu přírody a klaustrofobní osudy lidských bytostí.
Stejný konflikt přírodních procesů a lidské úzkosti, osvobodivých zvuků a přidušených slov využívá i Je to jen vítr – režisérova evokace skutečných událostí z roku 2009, kdy bylo v Maďarsku při útocích na romské osady zavražděno devět lidí. Ostatně i enigmatický název snímku odkazuje k finální scéně, v níž osamělá matka utěšuje své vyděšené usínající děti, že podezřelé zvuky za okny jsou způsobeny nárazy větru a ne kroky ve tmě ukrytých útočníků.
Strach jako univerzální ghetto
Jediný den, v němž se příběh Mari a jejích dvou dospívajících dětí odehrává, je celý poznamenán strachem, o němž se nemluví. Strach doprovází ženu na jejím neustálém pendlování mezi dvojím zaměstnáním, díky němuž udržuje v chodu svou rodinu, jejíž živitel před půl rokem emigroval do Kanady; vytyčuje cestu, po níž se patnáctiletá Anna vydává na cestu do školy; prostupuje zavlhlé pokrývky, ve kterých se choulí Mariin nemocný tchán; čpí z kůry lesních stromů, mezi nimiž se potuluje Annin mladší bratr, i ze spáleniště domku jejich před nedávnem zavražděných sousedů. Všechny postavy jsou neustále v pohybu – stejně jako kamera neustále přilepená na jejich potících se tělech, jež se od úsvitu do soumraku proplétají ve slunečním světle jako v nádherném, prohřátém a takřka pohádkovém bludišti, z jehož jakéhokoli koutu může kdykoli vystoupit příšera.
Tento tichý film, překypující napětím a šelesty letního dne, bývá chválen pro svou snahu vyhýbat se klišé a stereotypním způsobům, jakými filmaři Romy obvykle vyobrazují. Postavy Fliegaufova filmu nemají nic společného s rozezpívanými etno-figurkami Kusturicových snímků ani s romantizovanými rozervanci, kteří nemají pod kontrolou svůj osud. Je pravda, že romantika je tomuto filmu cizí (Je to jen vítr dokonce v Maďarsku rezervovaně oceňovali i příslušníci krajní pravice za to, že se nevyhýbá zobrazování negativních aspektů života v sociálně vyloučených lokalitách včetně lichvy, násilí a alkoholismu). Jeho hlavní kouzlo však spočívá v naléhavosti, s níž sděluje banální a přitom ve své evidentnosti tak přehlížený fakt: i přes všechny odlišnosti jsou všechny lidské bytosti stejné. Všem se nám začnou potit ruce, uvědomíme-li si, že bychom mohli zemřít.
Recenze vznikla pro čtrnáctideník Nový prostor.
