Rumunský snímek z doby cikánského otroctví vypráví o různých podobách cti
Dechberoucí krajinou Valašska projíždějí na koních četník a jeho pomocník – otec se synem pátrající po zmizelém cikánském otrokovi. Cestou se porůznu setkávají s postavami, které téměř vždy reprezentují nějaký společenský typ: ať už jde o psychopatického popa, žoldáckou bandu ze sousedství, cikánské nevolníky a jejich jen o málo movitější pány z řad selské chudiny nebo opilce a děvky z cestovní krčmy.
Jak víme, romské otroctví bylo poslední evropskou institucí svého druhu; zrušeno bylo až v roce 1856, tedy v době notně po-osvícenské. Cikánští otroci, označovaní ve filmu jednoduše jako „vrány“, ovšem o probíhajícím kulturním a duchovním vzmachu a proměnách evropské společnosti nemají ani ponětí.
Po nehostinném a prašném feudálním kraji se pohybují s rezignovanou lhostejností či ve směšném, snaživém pinožení, podle toho, zda je pán-bojar zrovna nablízku.
Aferim! však v první řadě není ani filmem o Romech, ani o (romském) otroctví. Po všech směrech neobyčejný eastern je zejména famózní sociologickou kresbou prostředí a doby, která se v průběhu desetiletí v mnoha ohledech proměnila pouze na povrchu.
Ryzí groteska, shrnutá v samotném názvu filmu výstižným termínem Aferim!, neboli „bravo!“ ladí dění na plátně do významového „black and white“ (podpořeného navíc i obrazem), a nutno říct, že tenhle žánr tématu mimořádně sedne.
Momenty, kdy ve „svérázné roadmovie“ palbou občas přímo kulometnou (viz scéna s misantropickým popem) létá jedna „hláška“ za druhou střídají v přesném načasování bezděčně mrazivé postřehy o lidských povahách.
Postava otce, sypajícího marnotratně bonmoty, aforismy a průpovídky, jejichž cílem je kromě povšechného stýskání na těžký úděl člověka také vyslat jakási ponaučení směrem k dospívajícímu synovi, postupně ztrácí na své komičnosti. Nejen díky tomu, že se divák dozvídá o některých obzvláště vydařených momentech z jeho osobní historie, vojenským plundrováním počínaje a sexuální agresí konče, ale zejména proto, že v kontextu postupného vývoje příběhu a zhušťování atmosféry začíná jeho rozverné a hlasité furiantsví ustupovat nezkalenému, naivnímu pohledu jeho poněkud vyjeveného syna.
Ve chvíli, kdy se oběma ústředním postavám podaří splnit počáteční misi – zadržet a předvést cikánského uprchlíka, který má být údajně vinen krádeží na bojarově statku, nabírá děj prudce na dramatičnosti, aniž ovšem opouští groteskní polohu – ta se zde pouze ještě více rozevírá do nesnesitelně ironického šklebu. Dialogy mezi putujícími vězniteli a jejich zajatci jsou spolu se situační dramaturgií jednoznačným vrcholem filmu.
Judeho cit pro studii psychologických mikro-jevů je posílen kontrastem s opulentností obrazu a žánru. Věta „žijeme, jak můžeme, ne, jak chceme“, kterou pronáší otec v jednom ze svých pásem životních mouder se svou banalitou a alibistickým potenciálem stává mottem životního postoje všech, kteří v tomto filmu stojí v nevděčné pozici mezi pánem a slouhou.
Slouha je tím, komu nezbývá než hladově koukat, jak si jeho nadřízení dopřávají hostinu a brblají přitom na svou mrzkou realitu a mlčky čekat, zda se na něj nakonec dostane alespoň z ohryzaných kostí.
Rumunský pán je pak skutečným oligarchou, autokratem, jemuž je líbán lem roucha a pěchována vodní dýmka dříve než stačí vyřknout smrtelný ortel nad člověkem bez práv a beze jména.
Světařád ustrnulý v jediné pozici a společenském rozvrstvení, které si nikdo nezvolil a které přesto všichni následují nemohou ohrozit střípky postesknutí ani proud neustálého lamentu. Ostatně: „celý život jsem byl čestný a řídil se zákonem,“ shrnuje otec svou životní filosofii, zatímco v pozadí se už brousí hrany sekery na popravčí špalek. Neokázalé poselství s nadčasovým přesahem do všech minulostí i budoucností zůstává hlavní devizou tohoto výjimečného filmu.
Film má premiéru 8.10.2015.
VIDEO
