Evropa se uzavíra: Rozhovor se světoznámou choreografkou Constanzou Macras

Světoznámá choreografka Constanza Macras se narodila v Buenos Aires.
Vystudovala tanec a módní návrhářství a později pokračovala ve studích v
Amsterdamu a New Yorku. Od roku 1995 žije v Berlíně, kde v roce 1997 založila
svůj první taneční soubor TAMAGOTCHI Y2K. Od té doby se podílela a také sama
vytvořila bezpočet produkcí, z nichž nejúspěšnější, Hell on Earth (2008) získala
prestižní ocenění Goethe Institutu. Constanza Macras vede mnoho workshopů a
předáší po celém světě, včetně Japonska, Spojených Států, Francie, Německa ad. V
roce 2010 získala dosud poslední ocenění: německou národní divadelní cenu DER
FAUST, konkrétně za nejlepší choreografii. V současné době vede vlastní
berlínský taneční soubor Dorky Park, s nímž se v květnu představila také v
Praze.

Zkoušky Open for everything prý provázelo množství praktických zádrhelů –
Romové z Čech a Maďarska se jen těžko shodovali na podobě „tradičního romského
tance“, přítomnost množství tlumočníků na pódiu vytvářela obtížně zvládnutelný
chaos a podobně. Napadlo Vás, že byste jednotlivé účinkující propojila jazykem,
romštinou? Tedy ještě navrch, kromě tance – jazyka pohybu?

Romštinu jsem vlastně použít nemohla; většina ze zúčastněných bohužel mluví
romsky jen velmi málo. Mají základy, pravděpodobně jsou také pasivními mluvčími,
používají ji tu a tam i jako „tajný kód“ mezi sebou, ale nemyslím si, že by ji
ovládali dokonale. Romština se ale jinak objevuje v představení alespoň v
některých písních, které zazní, či ve výstupu jedné z dívek, která vypočítává
romsky jednotlivé tradice. Záleželo mi především na tom, aby se vybraní
účastníci v dané situace cítili pohodlně a v bezpečí a abychom mohli pracovat v
atmosféře svobody a být k sobě upřímní.

Chtěla jsem, aby se otevřeli také mému světu, respektive světu moderního
tance, který pro ně byl povětšinou novinka – nechtěla jsem je zastrašit. Dělali
jsme mnoho cvičení, zaměřených na vnitřní energie, respektive kontaktní
improvizace – plus spoustu protahovacích cviků a cvičení zaměřených na dotek.
Bylo třeba ustavit jakýsi společný jazyk – komunikační kód, kterému rozumíme
všichni – a pohybové univerzum, ve kterém nalezne své místo jak profesionál, tak
amatér.

Obecně řečeno – objevit schopnost fungovat si navzájem jako rovnocenní
partneři. Měla jsem třeba romského tanečníka, který se od člena mého souboru
naučil hiphopový tanec – jiný zase pod vlivem zkoušecího období začal cvičit
jógu, takže doufám, že to co se „u mě“ naučili, dokážou v budoucnu nějak zúročit
i ve svých každodenních životech.

Kde vznikla idea vašeho představení, a co přesně znamená ono „všechno“ v
názvu?

V roce 2009 mě požádal Goethe institut, abych zrealizovala projekt
představení o Romech, v němž by kromě mých tanečníků dostali prostor také Romové
sami. Jde o menšinu, jejíž příslušníci krom toho, že jsou Romové, zároveň také
vlastní pas některé země, jde tedy zároveň o národní i nad-národní otázku –
často přeci slýcháváme, že v rámci Evropy jsou to právě oni, kdo coby etnikum
„dělá největší problémy“.

Jde o nesmírně komplexní a složitý problém, citlivé téma, jehož hlavní
složkou je strach a neporozumění. Dva roky jsme dělali výzkum, sbírali materiály
a dělali konkurzy – název zazněl na prvním z budapešťských castingů. Přišlo
velké množství lidí, kteří viděli kamery a domnívali se, že vybíráme účastníky
pro některou z talentových show a že od nich očekáváme extrémně pompézní
produkci. Jeden z účastníků ihned poté, co se představil, vyslovil ono „jsem
otevřený všemu“.

Během příprav jste tedy strávila dost času ve středoevropském regionu. Jak
byste porovnala atmosféry v jednotlivých státech? Měla jste pocit, že je lze
označit za jediný kompaktní kulturní prostor, nebo jste zaznamenala nějaké
signifikantní rozdíly?

Inu, z hlediska úrovně a intenzity segregace Romů v praktickém každodenním
životě bych asi situaci v jednotlivých zemích označila za dosti podobnou. Musím
ale říci, že celková společenská atmosféra byla jednoznačně nejhorší v Maďarsku.
Měla jsem dokonce i jednu velmi nepříjemnou osobní zkušenost, kdy mě vezl
skinheadský taxikář, který nejen že se mě pokusil okrást, ale byl navíc dosti
neurvalý až agresivní. Nedokázala jsem si představit, co by se dělo, kdyby tam
se mnou tehdy byl některý z mých romských tanečníků – on byl neuvěřitelná vazba,
skutečně obr.

Někteří z mých tanečníků mají trochu strach z naší budapešťské premiéry. Je
strašné vidět na každém budapešťském rohu nápisy „Cikáni shořte v pekle!“. Tu
zemi pochopitelně neznám dokonale, na to jsem tam byla příliš krátce, ale
jednoduše jsem se tam necítila volně. Skutečně se mi zdá, že dnešní Maďarsko je
v hluboké depresi. Mizerná atmosféra, musím říci.

Když jste vybírala tanečníky, na jaká kritéria jste se soustředila? Věděla
jste už dopředu konkrétně, jaký prototyp hledáte?

V prvním kole výběrového řízení jsme měli strašně málo času, takže záleželo
opravdu hlavně na prvním dojmu. Ale ani tehdy mě nezajímalo v první řadě to,
nakolik je někdo schopný tanečník nebo zpěvák, ale byla jsem mnohem víc zvědavá
na jeho osobnost a vyzařování – na ono pověstné „něco“ navíc, přídanou hodnotu,
které si každý hned všimne, nějakou zajímavost, výjimečnost charakteru a na jeho
osobní příběh, který dokáže zaujmout. Do druhého kola jsme pozvali už vlastně
jen ty, kteří se pak objevili v představení. Myslím, že mám celkem dobrou
intuici a tak nás skutečnost, že jsem si trvala na svých vybraných 17 lidech,
nakonec přišla na trochu víc peněz, než bylo původně v plánu, ale jsem
přesvědčená, že se to vyplatilo.

Jaké otázky Vás k představení přivedly? Existují témata, která Vám přijdou
natolik palčivá, že se k nim dlouhodobě vracíte? Máte ve svých představeních
nějaké opakující se motivy?

Každé z mých představení mě svým způsobem přivede k tomu dalšímu – většina
nápadů na nové téma vzniká na základě toho, co se mi – a kolem mě – aktuálně
odehrává. Měla jsem například „bombajské“ představení, pojednávající o zábavním
průmyslu ve třetím světě a o tom, jak lze tímto způsobem udržet společnost
veselou a „zabavenou“, aby byla lépe kontrolovatelná. Pokaždé je to samozřejmě
trochu jiné, ale vždy se inspiruji lidmi, se kterými zrovna pracuji, a „rostu s
nimi“.

V mých představeních je hodně improvizace, ale přístup se pokaždé liší: někdy
si přinesu téma zvenčí či použiji text některého autora, někdy improvizuji přímo
na pódiu, občas napíšu něco sama. Každopádně ale vždy spolupracuji se svými
herci a tanečníky a o konceptu představení s nimi diskutuji – takto se k nim
dostane velké množství informací a posílí se tím nezáměrnost a spontaneita
projevu.

Pro mě je to důležitý faktor, protože improvizace pak skutečně působí dojmem
nezamýšleného. Tanec je velice křehká věc, a pro mě je cílem s ním spojit i
jistou myšlenku. Bývá nesmírně těžké dosáhnout toho, aby nebyla příliš
prvoplánově vyjádřená. Jedno z mých představení se například zabývalo tématem
cestování a opouštění domova – tato témata jsou mi blízká a chtěla jsem
zpracovat také námět opačný – přicházení a všechno to, co se začne dít ve
chvíli, kdy člověk pocítí touhu se usadit, postavit dům, zplodit dítě a podobně.

Myslím, že téma ghett a komunity byl pro tento záměr ideálním rámcem. Jde
ostatně o jev, který ve světě neustále sílí, všude vznikají slumy, jde o nový
urbánní fenomén. Strach z druhého člověka – xenofobie je téma, které mě
zaměstnává už dlouho – cítím paralelu mezi situací na jednotlivých kontinentech
– to, jak se Evropa uzavírá vůči některým „cizincům“, a jak někteří z nich platí
za „více cizí“ než jiní. To tedy bylo hlavním tématem některých mých předchozích
představení, a přivedlo mě až k „Open for everything“. Jinak všechno řečené
platí dvojnásob pro situaci Romů ve střední a východní Evropě.

Vezměte si všechnu tu zatíženost předsudky, ať už jednoznačně negativními,
nebo naopak nesmyslně romantickými. Že jsou v tomto prostoru Romové chudí, to je
známá věc – no a co? O tom jsem v představení mluvit nechtěla. Šlo mi zejména o
nuance, o boření mýtů a černobílého vidění.

Na závěr trochu odbočím; v Argentině dnes žije údajně kolem 300.000 Romů a
asi pět procent obyvatelstva tvoří původní indiánští obyvatelé. Jak byste
srovnala přístup majoritních obyvatel k těmto dvěma skupinám?

V Argentině už přes patnáct let nežiju, takže si nejsem jistá, zda na to dokážu
dát relevantní odpověď. Bydlím v Berlíně, který mi svou atmosférou v jistém
ohledu připomíná Buenos Aires. Vím, že je poměrně zažitý obraz Argentiny coby
velice liberální a otevřené země – alespoň tedy v porovnání s některými dalšími
jihoamerickými státy jako je například Bolívie, nicméně postoj Argentinců k
jinakosti je podle mého názoru srovnatelný s mírou rasismu, kterou vnímám u
Evropanů.

Jinak Argentinci Romy většinou neidentifikují a tudíž ani nerozlišují, pokud
je tedy nepotkají na ulici coby muzikanty a podobně. Jinak ale rozhodně nejsou
příliš sofistikovaní, co se týče povědomí o jiných etnikách. Rozhodně u nás bují
rasismus na základě tmavší barvy pleti, což se táhne od dob španělské kolonie a
poměrně krátkého období trvání instituce otroctví.

Někteří černoši pak byli odškodněni v podobě pozemků a podobně, takže pokud
má u nás člověk tyto fyziologické rysy, může se mu snadno stát, že s ním bude
zacházeno hůře, ve škole mu budou hanlivě přezdívat „la negra“ a stane se obětí
segregačního systému.