Pod příjemně sebeironickým DJským nickem se skrývá známá postavička (nejen)
pražské klubové a pubové kultury – excentrický, energií nabitý a za všech
okolností usměvavý hudební nadšenec Martin Juráček. Už více než dekádu pumpuje
DJ Gadjo taneční vervu do davů na předních českých i evropských festivalech, ale
také na soukromých oslavách a svatbách, na nichž se, podle vlastních slov, často
cítí nejvíce ve svém živlu. Vášeň pro romskou muziku – zejména maďarských
olašských Romů – se v něm ostatně přirozeně rozbujela už v dětství ve slovenské
Bošáce. Martin žil léta v cizině, už pěkných pár let je však trvale zakotven v
české metropoli, kde vystupuje, v závislosti na přání a hudebním očekávání
obecenstva, pod několika Djskými identitami. Jak sám tvrdí, anglicky se ani přes
své časté výjezdy nikdy pořádně nenaučil, a také během českého rozhovoru často
se spontánním kouzlem přepíná do rodné slovenštiny. Přinášíme přepis portrétního
minirozhovoru s tímto personifikovaným energy drinkem, jehož blond čupřinu
zahlédne zkušený návštěvník romských festivalů a etnofestů na každé akci takřka
bez výjimky. Zároveň tímto děkujeme Martinovi Juráčkovi za srdečnou a spontánní
podporu romské kultury a přejeme mu do Nového roku zdraví, klid a pevné nervy.
Jak to u tebe vlastně začalo – kdy tě vtáhla romská hudba?
Vyrostl jsem na Slovensku, ve vesnici Bošáca na slovensko-moravském pomezí,
odkud pochází mimo jiné legendární bošácká slivovice. A tam žili Romové – teď
jsem použil termín „Romové“, ale cikáni z Bošáce by se mi vysmáli! „Premúdrelý
si z tej Prahy!“, řekli by mi, „my sme cigáni!“. Tihle místní byli už od dětství
moji kumpáni – dodnes si pamatuju příhodu, jak měl někdo z rodiny Herákových
svatbu. Ostatní vesničané se na ni chodili koukat, tradičně se šlo vesnicí ke
kostelu a už zdálky byl vidět tanec – tak trochu mi to někdy připomene průvod
Khamora, když jde městem. Tak takhle vypadala romská svatba na vesnici. Za
těžkého komunismu, v 70. letech! Lidé kráčeli do kostelíčka k farárkovi a
pamatuji si, jak kvílel saxofon a jak mě to tehdy chytilo a nadchlo. Zrovna s
těmi Herákovci jsem se hodně kamarádil.
Pochytával jsi od nich nějakou romštinu?
No jasně! Dneska se některé výrazy z romštiny běžně používá i mezi gádži, kteří
kolikrát nevědí, o čem mluví. „Dikh“, říká se třeba, „vidíš, more?“. Ale když se
ještě vrátím k těm kořenům – později, to už mi bylo 14-15 let, jsem si oblíbil
punk. Tehdy frčeli Sex pistols a další muzika na kazetách, na kterou jsme
jezdili na koncerty do Budapešti. Viděl jsem tam tenkrát na živo například The
Cure, kterým jako support zpívali islandští Sugarcubes. V té době měli jakousi
zpěvačku, později známou jako Björk. To byli tedy moji tehdejší hrdinové. A
právě tuhle spontaneitu, neukázněnost a živelnost, kterou měla punková muzika,
jsem pak později objevil taky v romské hudbě. Všechen ten drive, fakt, že se s
tím muzikanti nemazlí – že to odehrají, když je třeba, klidně na dvě struny.
Když pouštíš romskou muziku, vybíráš si z celého spektra? Nebo je něco, co
bys nezahrál?
Když hraju na večírku nebo na nějaké tančírně, kam si mě někdo zavolá, hraju v
první řadě vždycky podle toho, jaké dostanu zadání. To znamená, že když si mě
někdo zavolá, že mě slyšel hrát někde jazz nebo swing, tak vím, že chce, abych
tam hrál jako Mackie Messer. Na latinskoamerickém karnevalu jsem zase hrál jako
Tropicalista. Ale když si mě zavolají „naši“, neboli Romáci, kterým říkám
„naši“, protože už je tak vnímám, tak je jasné, že chtějí slyšet Gadjo.cz.
Konkrétní hudbu si pak dopředu nevybírám, neselektuji ji – hraju vždycky
především tak, aby lidé tančili. A v daném žánru pak udělám všechno pro to, aby
se to líbilo i mně. Z žánrů, které mám rád, umím vždycky vybrat něco, co se líbí
zároveň i těm ostatním. Ačkoli někdy je to docela dřina. Vieš ako to je? Keď je
tam nejaké rom-disko a majú ho tam naši Romáci, tak ho pustím, a radšej si s
nimi zazpievam. A potom začnem púšťať tie svoje zase. Ale úplně nejraději mám
maďarské, olašské věci. A taky cimbálovky. Už jsem hrál na Szigetu, v Berlíně, v
Dublinu, v Paříži, prostě všude možně…a strašně rád zdůrazňuju, že je pro mě
sstejně největší zážitek jít hrát někam pro 50 lidí na cikánskou svatbu. Tam
jsem mezi svými. Přijdeš, jsi nový, lidi si říkají „jo, to je ten cicvor z
Prahy, ten byl tam a tam“, ale jakmile se po pár panácích setře tenhle mýtus,
tak jsem ve svém živlu, všetko si hned povieme a ideme more love. (směje se)
Moje velká legenda je jinak Julo Šuk Bartoš ze Slovenska – on je můj skutečný
hrdina. Setkání s ním pokládám za jedno z nejdůležitějších ve svém životě,
přestože jsem měl už v životě možnost potkat osobně leckoho, včetně třeba Manu
Chaa nebo dalších hvězd. Na maďarském festivalu Sziget jsem zase mluvil s
kapelou Márty Sebestyén – tedy spíš pil než mluvil, protože já se vlastně dodnes
nenaučil pořádně anglicky, ačkoli jsem žil v cizině. Pamatuji se, že jsem tehdy
nějak zkomoleně porozuměl tomu, když si vychvalovali, jak se to tenkrát Martě
povedlo s Deep Forrest.* Ptal jsem se jich, čemu ta spolupráce prospěla, a oni
říkali, že tomu, že si můžou dávat dražší drinky. V té chvíli jsem pochopil, že
mám úplně jiný, směšný, „gádžovský“ přístup k věci. Jinak už nepiju 10 let,
takže dneska bych se s nimi nejspíš sbližoval při sklence vody. Mnozí z nich
jsou ale překvapeni, když vidí mojí tvář, která už přece jen odráží, že mám
leccos odžito, jsou zaskočeni, že už 10 let nepiju, nekouřím, neberu žádné
drogy, a to ani rekreačně. Dokonce si nedám ani nealko pivo nebo Koňakovou
špičku v cukrárně. Prostě nic. Ti muzikanti jsou z toho pak zaskočení, ale když
se přes to přenesou, dobře se nám spolu pije. Mě nemůže nikdo obvinit, že bych
kázal vodu a pil víno. Navíc jsem hluboce věřící, ačkoli by mě nejspíš v kostele
nikdo nehledal..
Víra s kostelem zase tak úplně nutně nesouvisí, nebo se mýlím?
Spousta lidí chodí do kostela jen proto, že je to tak naučili. Nebo protože se
třeba blíží Vánoce, a ví se, že po kostele se „jde chlastat“. Víme, jak to v
těch městech chodí.. Ale vrátím se zase k tomu dětství – já jsem jedno z
nejhezčích setkání s Bohem zažil, když jsme šli s babičkou do kostela, celou
vesnici jsme museli projít pěšky a mohli jsme si po cestě zpívat. Jsem pokřtěný
katolík, ale vyrostl jsem v silně evangelickém prostředí s babičkou jsme
navštěvovali evangelický kostel, a bylo to nádherné. Sníh se tiše sypal, my jsme
si zpívali… Takovým jako jsme byli my se říkalo „ročáci“ – znáš ten termín?
Neboli ti, co jdou do kostela jednou za rok. Nicméně víře mě nikdo nikdy moc
neučil, nikdo mi ji nenutil, dospěl jsem si k ní vlastně sám. Věděl jsem o ní
vždycky, ale opravdu jsem k ní došel až oněch posledních 10 let, kdy jsem zůstal
střízlivý. František Drtikol, další můj hrdina, říká, že jedna z cest, jak dojít
k opravdu hluboké víře, je objevit Boha v sobě.
Uživí tě hraní? Máš ho jako koníček, nebo za ním stojí nějaký promyšlený
koncept? Hudba jako zábava, poslání, životní styl…?
To bych taky rád věděl! Ale vezměme to popořadě. Pravda je ta, že někdy mám z
hraní pěkný peníz a někdy to nestojí za řeč. Jde o to, umět ty polohy nějakým
způsobem vybalancovat. Kdybych se tím chtěl živit, nehraju swing, jazz a už
vůbec nehraju jako Gadjo.cz. Protože takhle se prostě, kámo, ponožky
neprodávají, jestli mi rozumíš. Chci hrát to, co mě baví, co mám rád, to – ač to
zní jako klišé – čemu věřím. Což sebou nese i fakt, že mám vždycky bokem nějakou
práci. Dělal jsem zahradníka, což s hraním moc dohromady nešlo, kombinace denní
práce a nočního hraní je vyčerpávající. Takže jsem pak logicky skončil v práci
noční, a v tuhle chvíli dělám na baru, zbytek času hraju. Odehraju obvykle tak
10-15 večírků v měsíci. V kavárně mi to tolerují, vycházím dobře s lidmi, chodím
včas, mají tam někoho střízlivého… (směje se) Já jsem navíc de facto
hyperaktivní člověk. Teď jsem měl zdravotní problémy, oslepl jsem na jedno oko;
byl jsem v podstatě rád. Bylo to až téměř ono dalajlámovské „Nevidět na jedno
oko! To jsem vždycky chtěl!“ Už aspoň čtyři roky říkám „krucinál, já se musím
zabrzdit, zpomalit nějak!“ Místo toho jsem šlapal na plyn čím dál tím víc…
…a dělals do toho všeho taky autorskou muziku?
To ne. Víceméně je to tak, že jsem vždycky obklopen takovým kvantem dobrých
muzikantů, že kdykoli bych začal dělat něco vlastního, přišel bych si vedle nich
jako, s prominutím, blbec. Mluvím teď o lidech jako je Mário Bihári, Šimon
Ornest z Tap Tap Orchestru, František Tomášek…prostě samí skvělí lidé a
muzikanti. Mário Bihári, který je moje největší hvězda, občas improvizuje do
hudby, kterou jsem pouštěl – tahle tradice společného jamování trvá už rok. On
hraje skutečně jako polobůh, a i tak vypadá – sedí tam jako majestátný Dionýsos
a mastí to na ten tahací klavír! A ještě víc si cením toho, že jsme se
spřátelili. Zavolá mi, nebo mi posílá nějaké vtipy – tu rasistické a od té doby,
co řeším to své oko, tak i vtipy o slepcích…
Jezdíš po muzikantech, a znáš je snad úplně všechny abecedně – nevíš o nějakém
zakopaném klenotu lokální romské hudby? O někom, koho muzika dosud neobjevila?
Legenda všech legend pro mě byl Ačo Slepčík! Legenda! Jak je možné, že o něm
třeba takoví Romové v Chánově nevědí? Áčo už tu ale bohužel není.. Pak
samozřejmě množství dalších muzikantů, kteří jsou už přeci jen trochu
proslulejší – třeba takový „romský Mick Jagger“, Gejza Bendig z Terne Čhave.
Romové nemají lepšího Jaggera – ale v celé Evropě! – než je tenhleten kluk! Můj
velký miláček byl taky Ervín Oláh z Rokycan, na lidské rovině to byla moje
hvězda. A pak je obrovské množství lidí, kteří dělají spoustu práce, ale není na
ně tolik vidět. Zaregistrovala jsi mimochodem, jak měla Madonna na koncertě
Gogol Bordello? To bylo přece veliký!
Je v rámci tvé hudební kariéry něco, cos ještě neuskutečnil, po čem toužíš?
Mám takový sen – chtěl bych zažít velké cikánské setkání, jako je třeba v Oděse,
nebo se vydat na pouť ve Francii. Co se hudby týče, poslední dva roky mám
nejradši ticho. Jsem buď na baru nebo hraju, takže když mám dva, tři volné dny v
měsíci, preferuju ticho.
* řeč je o spolupráci proslulé zpěvačky Márty Sebestyén s francouzskou etno-elektronickou
kapelou Deep Forrest, jejímž výsledkem bylo úspěšné album Boheme z roku 1995
